Opožděná básnická prvotina Aleše Berného nabízí působivé epické pásmo z pražského Podskalí: rozhovor (lhostejno, zda imaginární, či skutečný) s někdejší láskou se v něm mísí s obrazy z dětství i líčením nevratné proměny celé čtvrti.
Nehmotná vysněná žena provází básníka v jeho páté sbírce skutečností bytu i kanceláře, ulicemi jeho města, ale zejména představami a vizemi, vládne jeho nocím, je královnou jeho srdce, těla i mysli.
Milostné básně, které vznikaly chronologicky od dětství, mládí až po současnost zralého zkušeného muže. Jsou určené především ženám. Čtenářka při čtení veršů nabývá dojmu, že jsou psané jen pro ni.
Pokusili jsme se ochočit si vesmír poetickými pohádkovými názvy plnými nekomplikovaných kontrastů: žhavý Červený obr, ledový Bílý trpaslík. Konceptuální cyklus Terezy Bínové přináší bezprostřednost, hravost a hloubku básnické výpovědi.
Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu.
Číst tuto sbírku milostných veršů je jako projít se rozkvetlou zahradou. Osvěžit se granátovými jablky, vínem, medem a kořením. Oslavit lásku v mnoha jejích podobách. Nechat se jí proměnit.