Současná německá literární hvězda? Caroline Wahl!

Ukázka:

Tramvaj, fakulta, okopírovat cvičení a texty. Mám striktní denní rozvrh, do kterého se nefunkční kopírka ve 3 případech ze 4 prostě nevejde. „Uvízlý papír“. Cítím, jak ve mně při pohledu na oznámení bobtná vztek, sevřu pěsti a zírám na pitomou bílou zmuchlanou kouli. Touha ničit. Tramvaj, vyřešit domácí úlohy, plavání, Ida. Úlohy na lístku jsou řešitelné a všechny je zvládnu vyřešit během 69minutové cesty z fakulty k bazénu. Nadechnu se chlorového odéru, hodím batoh na lavici vedle Ursulina barevného košíku, přetáhnu si šaty přes hlavu, skočím po hlavě do vody, ponořím se v hluboké části až na dno, posadím se na zem a sleduju dění v bazénu zespodu. Spousta nekoordinovaně kopajících dětských nohou, několik víceméně koordinovaně se zmítajících důchodcovských nohou, potápějící se dětská tělíčka, změť nohou na okraji bazénu. Souhra všech těchto pohybů působí vesměs zábavně, soudě odsud zespodu.

Odrazím se ode dna, abych jako vždycky uplavala svých 22 bazénů, a když si u 20. nebo 22. bazénu nejsem jistá, jestli jde o 20. nebo 22. bazén, dostanu vztek a za trest uplavu ještě dalších 5 bazénů.

Ursula: Před chvíli na mě skočil nějaký malý kluk. Jen tak. Tázavě na ni pohlédnu. Ursula: Úplně normálně jsem plavala. Jako vždycky v klidu u kraje bazénu, a najednou vidím toho zrzavého spratka, jak ustoupí o tři kroky, rozběhne se a skočí na mě. Jen tak. Já: Ty jo. Ursula: Přísahala bych, že se mi celou dobu díval do očí, už předtím, než ustoupil o 3 kroky. Nebylo to omylem. Kývnu. Já: Prostě na tebe chtěl skočit. Ursula: Jo. Mlčíme. Já: Ukaž mi ho. Ursula kývne. Já: Tak na něj skoč taky. Ursula kývne. Mlčíme.

S Ursulou se dá dobře mlčet. Nepokládá hloupé otázky. Mluví jen tehdy, když se dá hovořit o něčem podstatném, například o klukovi, co na ni skočil. Někdy sedíme vedle sebe na její lavici a obě hluboce mlčíme. Obě zavřeme oči a sušíme se na slunci. Pak na sebe na rozloučenou kývneme. Ursula: Kde je malá? Já: Ida sem přece chodí, jen když prší. Ursula kývne. Přitisknu se zády k opěrce vyhřáté od slunce a na chvilku zavřu oči. Letos jsou to první skutečně horké dny. Počasí v červnu bylo proměnlivé a připomínalo spíš duben nebo květen. Vdechnu letní vůni. Tělo mám prosycené krémem na opalování, chlorem, hranolky a Ursuliným intenzivním parfémem. Otevřu oči a podívám se na pastelově zbarvenou jasnou večerní oblohu, taky ji do sebe vdechnu a je mi lehko a teplo.

Rozhlédnu se po bazénu. Většinu části pro neplavce ovládla skupinka klouzajících se kluků, zhruba v Idině věku, kteří rozjíveně padají do bazénu jako kulky ze samopalu. Na 2. straně spolu klábosí postávající matky s caparty v náručí a kousek před plaveckou částí oddělenou lanem si nějaký muž hází míčem s dívkou a chlapcem. Tipuju je na otce s dětmi. Děti šílejí radostí a já si říkám, jestli si s tátou hrají s míčem v bazénu často, nebo jestli mají radost proto, že jde o něco mimořádného.

Na kraji bazénu v plavecké části zevlují teenageři a já mezi nimi poznám několik holek z bývalé školy, které se opalují. Angelina, Lena a Jana. Zvednu ruku na pozdrav. Angelina na mě s nuceným úsměvem mávne. Mám dojem, že se zrovna nemusíme. Moje teplé tělo sebou škubne, po zádech mi přeběhne mráz. Ivan, pomyslím si, když zahlédnu vysokého kluka s vlasy tak světlými, že jsou skoro bílé, v černých koupacích šortkách na skokánku, s nezaměnitelným zlomyslným pohledem v obličeji, a polknu. Ivanův úzký, výrazný, opálený obličej, ledově modré oči, krátká vráska mezi nimi a rty protažené do tenké rovné linky. Ivan má po Idě druhý nejhezčí obličej, který znám. Znala jsem. Udělá se mi špatně. Kolem krku se mi pevně utáhne smyčka. Několikrát polknu, pokusím se zhluboka vdechnout letní vzduch do staženého hrdla, zamrkám a začnu se soustředit. Určitě je to Ivanův starší bratr, protože Ivan to být nemůže. Pracně lovím jeho jméno, a to mě tak rozhodí, že na něj nepřijdu.

Zatímco pátrám po jeho jménu, zkouším si pozorněji prohlédnout jeho obličej, což jde stěží, protože je tak daleko, ale bezpochyby se liší od Ivanovy tváře. Pohled má ještě zlostnější a hlavně neproniknutelnější než Ivan, obočí ještě blíž u sebe, vráska mezi nimi je hlubší a rty protaženější do ještě rovnější linky. Co tu vlastně pohledává? Vždyť přece bydlí v Londýně nebo tak něco. Nasadí si na oči plavecké brýle, předvede elegantní šipku a začne plavat kraul. Jeho rovné, rychlé a mocné máchání pažemi vyniká v jinak chaotickém bazénu. Po odrazu od okraje bazénu uplave určitě 10 metrů pod hladinou, než se vynoří, a nanejvýš za půl minuty dosáhne druhého okraje bazénu, od kterého se znovu kotrmelcem odrazí pod vodu. Sleduju každičký jeho pohyb a myslím přitom na jeho mladšího bratra, na jeho šelestivý tichý smích, na jeho chraptivý hlas. Nespouštím staršího bratra z očí, protože se bojím, že ho ztratím. Kromě toho má vskutku krásný plavecký styl, který je tu k vidění jen zřídka. Po 22. bazénu se nepotopí, zůstane u kraje bazénu, sundá si brýle, otočí se a naše pohledy se setkají. Díváme se na sebe. Mezi námi je 51 metrů a všechno působí zamlženě.

Po chvilce zvedne obočí, nevím, co mám dělat, vezmu si věci a obléknu si šaty přes ještě mokré plavky, hodím si batoh přes rameno, kývnu na Ursulu a jdu domů. Po cestě domů se cítím jako v transu a myslím na staršího bratra, jehož jméno mě ne a ne napadnout. Marlene ho určitě zná. O víkendu se vrací domů, protože se koná jakási pařba. Od zítřka budu plavat 23 bazénů, i když mi to číslo není tak sympatické. Ve Veselé ulici pozdravím pana Feigela, který seká trávu, a kývnu na pětičlennou mladou rodinu, která se před pár týdny přestěhovala do bleděmodrého domu a právě griluje na zahradě před ním. Obytný dům, v němž bydlíme, je jediný vícegenerační dům v ulici a vedle jednogeneračních domů, před kterými se zvesela seká trávník nebo griluje, dnešního letního večera působí ještě smutněji než jindy.

Jako vždy přelétnu pohledem okna našeho bytu. Okenní tabulky v kuchyni jsou zamlžené. Máma vařila. Rychle za sebou zavřu dveře od domu, vstoupím do tiché, studené chodby a otevřu 1. dveře, před kterými leží rohožka s nápisem „Welcome“, i když tu ve skutečnosti nikdo vítaný není. Cítím něco připáleného a kari, hádám, že to bude kuře na kari, vstoupím do kuchyně a ocitnu se v horké páře. Ida už vypnula sporák. Stojí na něm 2 hrnce, 1 se spálenou rýží a druhý s nedefinovatelnou zuhelnatělou karihmotou. Otevřu okna a cítím úlevu, že se nespustil požární hlásič. To by byl zase trapas. Na lince je převržený kelímek smetany, mouka a veškeré koření, které máme. Jedna zásuvka je otevřená, na podlaze leží její obsah. Vysypané těstoviny, křupínky, mouka na obalování, ovesné vločky a prázdná sklenice od vína. Něco hledala. Zřejmě po nepovedené pátrací akci s vařením rozčileně sekla. Samostatně vybalené kuře na prázdném jídelním stole vypadá poněkud děsivě. Dám ho do mrazáku a otevřu dveře do obývacího pokoje, kde se na pohovce válí autorka výtvoru v kuchyni.

Hnědé vlasy jí visí do obličeje, pusu má pootevřenou. Flekaté bílé letní šaty připomínají bryndák malého dítěte. Dítěte, které pije víno. Máma si na vaření ráda obléká šaty, protože ve chvíli, kdy se rozhodne vařit, je většinou ještě při smyslech. Fleky od kari a červeného vína nevyperu, šaty budou muset do popelnice. Síťované šaty obepínající tělo jsem jí dala loni k narozeninám a teď už jsou jí moc velké. Odhrnu jí vlasy z bledého obličeje, dám jí pod hlavu polštář, řeknu „Ty blbá huso“ a ona to samozřejmě neslyší, protože hluboce, tvrdě spí, vyjdu z obývacího pokoje a zaklepu na Idiny dveře, 2krát rychle, 17 krátká pauza, 3krát pomalu, a otevřu je. Ida si kreslí. Jako vždycky. „Máma zase vařila,“ řekne potichu, aniž vzhlédne od kresby. Já: Já vím. Už jsi něco jedla? Ida zavrtí hlavou. Já: Mám nám udělat těstoviny Mirácoli? Ida: Mirácoli nebo Dobře & výhodně? „Mirácoli,“ zalžu.

............

překlad Viktorie Hanišová