Chvála věčného stoicismu

Z předmluvy autora

Zdroj nevyčerpatelné moudrosti, „věčné evangelium“, jak řekne Renan. Četba Hovorů k  sobě Marka Aurelia se zdánlivě nezdá být obtížná. Aforismy a krátké výklady následují po sobě bez zjevného pouta, a když čtenář listuje knihou, vždy nakonec najde výstižnou a působivou formulaci, která mluví jakoby sama za sebe a nepotřebuje žádný výklad. Je to ostatně kniha, kterou nelze číst z jedné vody načisto. Musíme se k ní často vracet a v průběhu dní v ní nalézat intelektuální potravu vyhovující momentálnímu stavu duše.

Moderní čtenář dokáže ten či onen aforismus Marka Aurelia dokonale pochopit. To je právě to, co nás na Hovorech stále přitahuje. Jejich formulace jsou natolik jasné, že nemohou nikdy zestárnout. Tato průzračnost je nicméně klamná! Vedle těchto formulací najdeme totiž i mnohem temnější pasáže, s jejichž pochopením měli historici mimořádné těžkosti. Pochopit celkový smysl knihy, její účel, některá z jejích tvrzení, to je pro nás velice nesnadné. Ze všech možných důvodů, z nichž časová vzdálenost není ten největší, rozumíme dnes antickým dílům stále méně a méně. Abychom k nim získali přístup, neobejdeme se bez svého druhu duchovního cvičení s  cílem zbavit se jistého počtu předsudků a znovu objevit myšlení, které se od toho našeho zásadně liší. A právě o to se budeme v tomto díle snažit.

Ale nežli se vydáme na tuto cestu, nebude patrně od věci uvědomit si předsudky a iluze, jež hrozí svést moderního čtenáře antických děl na scestí. Především bude mít čtenář nejspíš tendenci podléhat představě, že text se od vzdálených dob, kdy vznikl, nijak nezměnil, jako jsou stále stejné naše dnešní tištěné texty. Ale nesmíme zapomínat, že starověké texty nebyly tištěny: po celá staletí byly ručně opisovány a při opisování vznikaly stále nové chyby. Dávným opisovačům to ani nemůžeme mít nějak za zlé, vždyť si vzpomeňme na dnešní knihy, které jsou často plné překlepů, až je leckdy nemožné vyčíst z nich autorovu původní myšlenku. Ale to je zase jiná historie. V každém případě se dost nezdůrazňuje, že za to, že dnes můžeme číst antická díla v téměř uspokojivém stavu, který však nemůže nikdy být absolutně dokonalý, vděčíme jen úsilí vědců, kteří zkoumají a třídí rukopisy, v nichž se nám starověká díla dochovala, snažíce se s pomocí kritické metody a vytřídění chyb rekonstruovat původní text.

Dovoluji si zdůraznit tuto skutečnost, kterou si často různé vědecké instituce a historikové filozofie vůbec neuvědomují, ba mnohdy mají za to, že je možné hlásat teorie o tom či onom autorovi, aniž by věděli, co opravdu napsal. V případě Marka Aurelia, a to si musíme znovu říci, panuje ohledně některých slov v jeho textu velká nejistota. To se sice netýká díla jako celku, ale nemění to nic na tom, že některé pasáže nás stavějí před takřka neřešitelné těžkosti. A že nesmí udivovat, když se s těmito těžkostmi shledáme i v překladech autorova díla. Moderní čtenář mívá totiž tendenci si až příliš často představovat, že u řeckého textu existuje jen jediná možnost, jak ho lze přeložit, a je překvapen, když zjistí často značné rozdíly. Ale díky tomuto faktu by si měl uvědomit, jaká vzdálenost nás dělí od starověkých autorů. Předpokladem překladu totiž ve vztahu k řeckému textu je provedení jistého výběru v případě, kdy je text, jak jsme viděli, leckdy nejistý. Ale váhání překladatelů je úměrné rovněž těžkostem, které mají při porozumění textu s často radikálně odlišnými interpretacemi, které se nabízejí.

V případě Marka Aurelia je například mnoho těch, kteří přesně nezvládli technické termíny vlastní stoické filozofii, s nimiž se v Hovorech setkáváme na každé stránce. Ostatně, a stále mluvíme o Marku Aureliovi, velice nejisté je i rozdělení textu na kapitoly a hranice jednotlivých myšlenek či výroků nebývají často vůbec jisté. Velice rozdílná může tak být i sama prezence textu. A nakonec si moderní čtenář může představovat (a tohoto omylu není uchráněn nikdo), že antický autor žil ve stejném intelektuálním světě jako dnes my. S jeho tvrzeními bude nakládat stejně, jako by to byla tvrzení současného autora. Bude věřit, že okamžitě pochopí, co chtěl autor říci, což však je ve skutečnosti anachronismus, jenž v sobě skrývá nebezpečí interpretace zcela protichůdné původnímu smyslu.

Je pravda, že dnes patří k bontonu tvrdit, že stejně nejsme schopni přesně vědět, co chtěl jakýkoli autor říci, a že to nakonec ani nemá význam, jelikož můžeme dát dílům smysl, který se nám líbí. Aniž bych vstupoval do této polemiky, chtěl bych za sebe říci, že než budeme odhalovat případný „nechtěný smysl“, je podle mne nezbytné odhalit autorův „chtěný“ smysl. Je naprosto nezbytné snažit se rekonstruovat základní smysl, na který se můžeme odvolávat, budeme-li chtít odhalit jiný smysl, který si autor případně neuvědomil. Je však pravda, že taková rekonstrukce je mimořádně obtížná, protože do minulosti promítáme postoje a záměry, jež jsou vlastní naší době. Abychom antická díla pochopili, musíme je vrátit do jejich kontextu v nejširším slova smyslu, jenž může znamenat stejně tak materiální, sociální a politickou situaci, jakož i svět myšlení, rétoriky a filozofie.

...........

překlad Vladimír Čadský