Byly pocity lidí v dávných časech stejné jako dnes?

Ukázka:

Rómi se vrací z Írie přes poušť do Oázy, kde žije jejich kehila, jejich bratrstvo, společenství vyvolených. Den, co uhasíná na západě nad pouští, je tíživý jako konec světa. Rómi si uvědomuje, že každý přítel jednou zemře. Ví, že starý Jevani odešel přesně tak, jak mají náš svět opouštět vyvolení, a ne tak, jak si to přáli ti, kdo ho odsoudili ke strašlivému trestu smrti. Ví, že Jevani už je v Království. Přes to přese všechno si on, mudrc a učitel, teď neví rady, neví, jak zažehnat hluboký žal. Rómi si vzpomněl na poslední úsměv šedovlasého Jevaniho před několika hodinami i na jejich loučení, když ještě stál uprostřed rozlíceného davu. Pozvedl ruku, aby odsouzeného naposledy pozdravil. Mohlo ho to prozradit. O sebe se však nebál, neboť vůči jakýmkoliv projevům lidské pošetilosti byl netečný. A přestože každá smrt přináší smutek, pocítil mimoděk úlevu, jakmile se jeho druh sesunul dolů, k patě sloupu, k němuž ho připoutali vykonavatelé toho nespravedlivého soudu. Šedá hlava s rozevřenýma očima ustrnula v záklonu. Usmívala se, což bylo uprostřed podobného běsnění naprosto neočekávané. Jevaniho vypoulené modré oči potvrzovaly, že nejde o žádný klam; skutečně zemřel. Katům se tedy nedostalo rouhačského, ale zákonem posvěceného uspokojení z toho, že mohou týrat bezmocného odsouzeného. Ani zuřivému davu na náměstí nebude umožněno kochat se a opájet krvelačnou podívanou.

Někdo najednou vykřikl, že Jevani musí být nevinný, neboť mu bohové umožnili zemřít takhle, čímž na sebe strhl zlobu celého okolí. A jedině on, Rómi, který stál uprostřed nich, jedině on věděl, kolik vyšších sil muselo být povoláno a jakou námahu to stálo jeho osobně, aby Jevani završil svou pozemskou pouť s úsměvem, a ne s červenou pěnou na rtech, jak zamýšleli ti nelidové, ti bezcitní netvoři. Rómi ucítil na rameni Jevaniho ruku tak znatelně, až se bezděčně ohlédl. Nikdo za ním nebyl, za zády se mu rozkládala jen nekonečná poušť, která začínala hned u východního předměstí Írie. Dotyk byl však skutečný. Jevani s ním půjde bok po boku přes rozžhavenou poušť až k Oáze.

Rómi stoupá po pěšince, klikatící se v červené kamenité zemi. Stezka vede nahoru a on už stojí na pahorku, nevysokém, který není odnikud vidět. Za ním se nečekaně rozprostírá Zelený palouk. Uprostřed roste mohutný rozvětvený strom, zespoda ho však spatřit nelze – to je jedno z mnoha tajemství této zvlněné krajiny. Když se lidé z kehily vracejí do Oázy, pod větvemi stromu občas odpočívají, aby nabrali sil před posledními překážkami. Rómi byl vyčerpaný jako nikdy předtím, na odpočinek ve stínu se však nezastavil. Blahodárný Zelený palouk se stromem uprostřed končí strmým stoupáním. Cesta do jejich Oázy pokračuje přes Kamenité údolí, Emek-Avnej, které se nachází za tímto hřebenem. Vojenský oddíl z Írie se musel dlouho plahočit pouští, než konečně narazil na Zelený palouk. A pak, při přechodu přes kamenný průsmyk, byli vojáci nemilosrdně kamenováni. Nikoliv přičiněním bratří a sester z Oázy, stalo se to proto, že vojáci neuměli chodit po kamenných pěšinách a strhli lavinu. Nikdo nezemřel, avšak Šalitovi válečníci se s řevem a modřinami dali na zběsilý úprk. Nahlas přitom proklínali ty, koho měli přikázáno chytit, a v duchu ty, kdo je sem poslali. Příhody, které vyprávěli po návratu z neúspěšného tažení, vzbudily posvátnou hrůzu i u nejodvážnějších bojovníků. Začaly se šířit zvěsti a nesmysly – jak to bývá pokaždé, když dojde k něčemu nevídanému. Ani slibovaná štědrá odměna, ani drsné výhrůžky už nedokázaly zformovat sebemenší oddíl: chlapci padali na kolena a škemrali, ať je radši zabijí, hlavně ať je neposílají do hrůzné Emek-Avnej.

..........

překlad Jiřina Dvořáková