Taky bych ráda takhle ještě někdy usnula, s hlavou dokonale prázdnou

Druhý dech
Myslím, že jsem chytla druhý dech,
řekla sestra. Hodně
podobný tomu prvnímu, jenže ten
už je pryč, co si vzpomínám. Ale
že to byl dech, mocný jako vichr,
až opadávalo listí ze stromů.
To asi sotva,
řekla jsem. Každopádně leželo
na zemi, řekla sestra. Vzpomínáš,
jak jsme pobíhaly po parku v Cedarhurstu
a skákaly do hromad listí, až se rozlétávaly!
Vy dvě jste nikdy neskákaly, ozvala se matka.
Byly jste hodné, bez dovolení jste se ani nehnuly.
Zato v duchu,
řekla sestra. A já
ji objala. Mám to ale
statečnou sestřičku
řekla jsem.
Odpoledne a podvečery
Ty krásné zlaté časy, kdy se blížila doba umírání,
ale člověk pořád mohl namátkou navazovat
rozhovory s cizími lidmi,
namátkou, ale taky záměrně, takže ho pořád mohly
formovat a měnit dojmy ze světa,
a město zářilo, jak to jen jde, v létě zbavené davů,
i když tenkrát už všechno nějak zpomalilo -
krámky, restaurace, malá vinárna s pruhovanou markýzou,
jednou jim na prahu spala kočka,
bylo tam chladno, ve stínu, a já si říkala
že bych taky rád takhle ještě někdy usnula, s hlavou
dokonale prázdnou. A později jsme si dali polpo a saganaki
a číšník nasekal lístky oregana do misky s olejem _
Kolik bylo, šest? Takže jsme odcházeli za světla
a všechno jsme ještě viděli nezkresleně,
a potom jsi nasedl do auta -
kam jsi mířil pak, když ty časy skončily,
kam, že jsi sice nemohl mluvit, ale nebyl jsi ztracený?
ze sbírky Zimní recepty, kolektiv autorů, překlad Tereza Marková Vlášková
Další články

Svět lidí očima robotky

Läckberg a Fexeus vědí, jak napsat krimi
