Jeli jsme tam, kde se mluví irsky

LIDSKÝ ŘETĚZ

Terenci Brownovi

Když jsem v detailu viděl vaky s jídlem

jít z ruky do ruky lidí od charity

a vojáky střílet nad dav, zas mě vzpružil

stisk na dvou rozích pytle,

dvou hrstech obilí, z nichž jsem si připravil

výhodný úchop, připravil se na zdvih –

a tváří v tvář, ráz dva, ráz dva, nahoru

na přívěs, pak se shrbeně, ztahaně vléct

pro nový náklad. Nic nepřekonalo

tu náhlou úlevu, plnou splátku lopoty.

Odlehčení, jaké už znovu nepřijde.

Anebo ano, jednou. Provždycky.

PŘÍZRAKY

Ciaranu Carsonovi

I. Sidhe

Vzala mě do země, do přesně ostře

obrytého vnitřku výkopu

určeného pro telata.

Po zemi hnůj, v hliněné stěně

vlhké jasy a vrásy písku

jak bílé zlato, v střeše prasklá vlákna.

Stáli jsme pod horou, mimo světlo dne,

ale čelem k němu, drželi se za ruce,

vdechovali odkopaný svah.

Zaostři nad naše ramena –

tunelový záběr, co zrychluje a blikne.

Objev nás tam v záhadné záři. Střih.

II. Parkoviště

Odpoledne jsme byli přízraky.

Autobus zastavil. Nebyly tam lavičky,

budka ani čekárna, jen parkoviště

nad městem, otevřené jak hradisko,

širokoúhlé nebe a mírný vítr.

Jeli jsme tam, kde se mluví irsky,

mezi jazyky, napůl v zajetí touhy,

napůl se za ni styděli – tu z jezera

na slunném obzoru blesklo už poznané

a vešlo do nás, když jsme lomozně lezli

zpět po těch kovových schodech s pražci

a zas se rozsadili, znovuzrození.

III. Bílé noci

Dříči brázd v kamaších a střevících

s přezkami chovají měchy, zdvihají

opentlené borduny, jejich zručné prsty,

zvyklé kroutit krky, mačkají chantery

a kapela v síni začíná zkoušet

skvostný a smělý pochod. Mezitím

o jedno letní pole a živý plot dál

čekáme na žáka, který se opozdí,

hraje hned pauzy, hned začátky,

ta zraněná hudba je tu jen pro nás –

časné spáče, absentéry v bílé noci,

s ušima dodnes otevřenýma.

přeložil Daniel Soukup