Rozhovor se sloní pamětí české novinařiny

Ukázka:

V jaké fázi politiky jsme podle tebe teď? Jak bys charakterizoval dobu, ve které žijeme?

Pozdní fialovsko-babišovské období. Čekáme na volby 2025, které jsou pro oba tyto lídry poslední, které můžou vyhrát. Pokud je vyhraje Petr Fiala, tak už nevyhraje ty další. A pokud je prohraje, skončí po dvanácti letech v čele ODS a odejde v podstatě se ctí. Andreji Babišovi bude příští rok sedmdesát jedna. Pokud ty volby vyhraje a stane se premiérem, další volby ho čekají ve věku pětasedmdesáti let. Jistě, může to pak zkusit znova, ale těžko říct, jestli to má v plánu. To neví nikdo, ani on. Politiku v Česku vždy definuje nějaká dvojice. Zeman versus Klaus. Topolánek proti Špidlovi a pak hlavně Paroubkovi. Nečas a Sobotka. A teď zrovna vrcholí doba Fialy a Babiše, což je tedy velmi nepravděpodobná dvojka.

Volby 2021 ale měly být původně soubojem tří lídrů. De facto zde byli tři kandidáti na premiéra: Bartoš, Babiš, Fiala. Nakonec zbyli jen dva.

Česká politika podle mě trochu trpí tím, že už je dvě volební období zabetonovaná ve dvou neprostupných blocích. Až se je podaří rozbít, bude to pravděpodobně pro tuhle zemi docela užitečné. V poměrném systému je dobré, když jsou linie prostupné. A teď nemluvím o věčně probírané otázce, jestli ODS jednou bude vládnout s ANO. To fakt není tak jednoduché. Třeba bude možné nebo nutné v nějaké podobě z těch dvou jasně definovaných bloků vystoupit. A třeba to může českou politiku nějak změnit. Stejně k tomu dojde, až odejde Andrej Babiš do penze. Ale to jsou pořád luxusní starosti. Česko prokázalo za Zemana s Babišem, že je to odolná země, kde vlastně překvapivě fungují instituce. Mně často lidi tvrdí, že jsem příliš velký optimista. A ano, znám Ronalda Reagana, který tvrdil, že svoboda je vždycky jednu generaci před vyhubením. Ale přece jenom si myslím, že jsme teď do jisté míry v bezpečí.

Kdo je podle tebe nejméně doceněný politik za těch 35 let?

Petr Pithart. Myslím, že pro Česko udělal strašně moc. Jednou mu postavíme pomník. Překvapuje mě, jak i po třiceti letech je vlastně pro spoustu lidí takový nejistý člověk, jemný intelektuál, který nebyl schopen řídit vládu. Jeho vláda byla jednou z nejefektivnějších, které jsme měli. Byla to velmi výkonná a pracovitá vláda. Petr Pithart pak prohrál volby, důstojně z politiky odešel, pak se do ní vrátil přes Senát, kde dokázal třikrát vyhrát volební souboj ve většinovém dvoukolovém systému, v roce 2000 třeba proti Miroslavu Šloufovi, což bylo v té době velmi důležité psychologické vítězství, které zásadně přesahovalo volební obvod Chrudim. Byl předsedou Senátu, v roce 2003 kandidoval na post prezidenta a nakonec zase odešel se vztyčenou hlavou. A dodnes je veřejnou autoritou. Je asi první politik, který kdysi oznámil jako premiér pokus o úplatek. Což byla tedy pozoruhodná detektivka. Šlo o prodej domu na Smíchově, kde dnes sídlí Středočeský krajský úřad, a tehdy v roce 1991 o něj stála Agrobanka, jejíž ředitel Jan Král nabídl Pithartovi milion korun. A Petr Pithart s tím šel na policii.

A proč podle tebe není dostatečně doceněn?

Myslím, že trochu doplatil na nedočkavost společnosti po roce 1989. Petr Pithart a jeho vláda, kde seděly osobnosti jako Jan Stráský, Tomáš Ježek nebo Jan Vrba, udělali spoustu práce, třeba privatizaci mladoboleslavské Škodovky, spousty dalších firem, stanovili třeba dodnes platné limity těžby v severních Čechách. Jenže celý úspěch té doby si přivlastnil Václav Klaus, který lidem prodal myšlenku, že on jediný je zárukou skutečné prosperity. Kromě toho se narozdíl od trpělivého Pitharta za měsíc dohodl s Mečiarem, že se nebudou už dál na ničem dohadovat a prostě to rozpustí. Podle mě měl tehdy pravdu, ale historie bude Petra Pitharta hodnotit nesrovnatelně lépe, než to vypadalo, když jako premiér v roce 1992 prohrál volby tak, že se jeho Občanské hnutí ani nedostalo do parlamentu. Podobnou postavou je podle mě poslední federální premiér Jan Stráský, Klausův muž na nejtěžší práci a další člověk se zásluhami o stát. Když jsem s ním dělal v roce 2013 rozhovor, dorazil brzo ráno autobusem ze Šumavy na Knížecí, kouřil stejné startky, měl stejné brýle jako v roce 1992, a kdo ho nepamatoval, těžko by v něm hádal bývalého premiéra.

Myslíš, že si česká politika v zahraničněpolitickém směru vylepšila po začátku ruské agrese na Ukrajině svoji reputaci?

Ano, rozhodně, a myslím, že si to i zasloužíme. Tahle vláda je do jisté míry trochu zoufalá, ale způsob, jakým bez jakéhokoliv váhaní a keců zareagovala po útoku na Ukrajinu a jak se chová po celou dobu, je příkladný a dokonce i ve stárnoucím cynickém novináři vyvolává pocit jisté hrdosti. Možná ne úplně na vládu, ale na celou zemi. Je teda otázka, jak dlouho nám to vydrží.

A baví tě to i takhle po třiceti letech tu politiku pořád sledovat?

Jasně že mě to furt baví. Jinak bych to nedělal.

Nikdy jsi z toho nepociťoval únavu? Nepřepadl tě pocit, že je to vlastně pořád stejné? Že se proměňují jenom figury, ale mechanismy zůstávají?

To je sice do jisté míry pravda, ale pořád se mění témata a přijde mi, že nás čeká zajímavá doba. Jsem přesvědčen, že tuhle zemi teď čekají velká, důležitá rozhodnutí, protože si snad už všichni uvědomujeme, že stagnujeme. Za posledních dvacet let, řekněme od vstupu do EU, jsme ztratili tempo, promeškali jsme spoustu času i příležitostí. Teď o tom sice mluví všichni relevantní politici, protože jsme si toho dost výrazně všimli, já jsem ale zvědavý, jak využijeme další léta prosperity, která přijdou. Jestli se nám povede někam hnout, nebo jestli ten čas zase strávíme na zádech v houpací síti, protože koneckonců Česko je mnoha věcmi předurčeno k úspěchu, tak proč si to nějak komplikovat nadměrnou aktivitou. A možná to je taky něco, za co nese odpovědnost i moje generace. Když si uvědomím, jak ta země vypadala, když mi bylo sedmnáct, můžu si skoro poklepat na rameno, jaký to je úspěch. A když k tomu přičtu třeba vlastní životní úroveň. Navíc jsme si užili 90. léta a spoustu dalších dobrodružství. Ovšem taky nemáme pořád dálnici do jižních Čech, což je něco, co přesahuje schopnost mého chápání. Taky vidím, že generace po nás mají pocit, že jsme to zas tak úplně dokonale nezvládli. A že tady navíc už trochu moc dlouho opruzujeme a nehodláme ještě hned tak vypadnout. A o tom, jak má Česko vypadat, mají tyhle generace dost jinou představu.

Tvojí nejmladší dceři je dnes osm. Jaká bys chtěl, aby byla tahle země, až jí bude osmnáct?

Za deset let. To je strašně těžké zadání. Teď jsem ho mimochodem dal svým studentům jako úkol na konci ročníku. Tak si vyber jednu konkrétní věc. Já nevím, budeme mít euro? Budeme mít tu dálnici do jižních Čech? Možná že euro a dálnici do jižních Čech mít budeme, obojí nejméně o dvacet let později, než jsme to mít měli, takže to zas takový úspěch nebude. Zkus se na to podívat takhle: kam jsme se posunuli za posledních deset let, od roku 2014? Podle mě v podstatě nikam. Jistě, byl tam covid a válka na Ukrajině, to ale zasáhlo i jiné země a vypadá to s nimi jinak. Abych se z toho nějak vyvléknul: zásadní civilizační skok jako mezi lety 1989–2014 se nám nejspíš bohužel nepodaří. Ale zrychlit by to už chtělo. Jsem zvědavý, kam to dotáhnete.