Host mezi řádky: Jiří Pasz

Jak se vlast­ně zro­dil nápad vší­mat si toho dob­ré­ho upro­střed tra­gic­kých, pře­váž­ně váleč­ných kulis?

Na prv­ním mís­tě píšu pro sebe. Vždyc­ky jsem byl hod­ně zví­da­vý, a když jsem začal ces­to­vat, nevi­děl jsem jen nád­her­né kra­je, pří­ro­du, kul­tu­ru, jíd­lo nebo coko­li dal­ší­ho, co si při ces­to­vá­ní uží­váš, ale i obrov­ské kon­tras­ty — chu­do­bu, váleč­né kon­flik­ty a jejich násled­ky. Všech­ny mož­né násled­ky, kte­ré si umíš před­sta­vit, a pak taky tako­vé, jaké si před­sta­vit neu­míš. Jakmi­le se ti ote­vřou oči a uši a ty se začneš dívat a poslou­chat i tímhle smě­rem — a jsi cit­li­vá k lid­ským pří­bě­hům —, může se stát, že zeší­líš. Abych neze­ší­lel, píšu. Když jsem začal psát o svých cestách a misích, ptal jsem se, kde se v lidech bere tak straš­né zlo. Ale brzy mi došlo, že se musím ptát i opač­ně. Kde se bere dob­ro, nadě­je, las­ka­vost, tou­ha pomá­hat, síla vytr­vat v té pomoci…

Kde se tedy bere v lidech zlo, kde dob­ro a jak blíz­ko sebe mohou existovat?

Vel­mi blíz­ko. Kaž­dý člo­věk bez výjim­ky má v sobě bes­tii. Zále­ží na tom, v jaké žije spo­leč­nos­ti, jaké tra­di­ce, výcho­va a dal­ší soci­ál­ní kon­struk­ty na něj půso­bí, a taky moc zále­ží na tom, jakým pří­bě­hům věří. Zlo čas­to vzni­ká ze špat­ných odpo­vě­dí na základ­ní lid­ské potře­by: člo­věk bytost­ně potře­bu­je při­je­tí, být oce­ně­ný a při­jí­ma­ný už jen za svo­ji exis­ten­ci, ne za to, jakou odvá­dí prá­ci nebo co doká­zal. V odpo­věď na nepři­je­tí nebo dlou­ho­do­bé nepři­jí­má­ní se může ozvat bes­tie v kaž­dém z nás. Pak je tu ale ješ­tě hor­ší zlo, zlo sys­te­ma­tic­ké. Němec­ko tři­cá­tých let zača­lo věřit pří­bě­hu o tom, že exis­tu­jí lidé, kte­ří mají men­ší cenu než jiní lidé, nebo kte­ří nema­jí dokon­ce žád­nou cenu. Zlo jde čas­to ruku v ruce s dehu­ma­ni­za­cí. Jakmi­le se začne o lidech mlu­vit jako o švá­bech nebo kry­sách, o lidech bez ceny nebo bez budouc­nos­ti, je k páchá­ní zla jen krok. Je to fas­ci­nu­jí­cí, jak banál­ní může zlo být. Zlo nepáchá vněj­ší enti­ta, démo­ni nebo satan, zlí ducho­vé ani mon­stra. Čas­to jsou pacha­te­lé zla jen hlu­bo­ce zra­ně­ní lidé, kte­ří zaží­va­jí něco, co oni sami nedo­ká­žou zpra­co­vat a řešit, pří­pad­ně něco, co neu­mí zpra­co­vat a řešit jejich komu­ni­ta, spo­leč­nost nebo stát.

Přes­to jsi ve své kni­ze Páchat dob­ro nepo­pi­so­val mecha­nismy, jak fun­gu­je zlo, ale nao­pak při­ná­šíš pří­běhy lidí ze všech kou­tů svě­ta, kte­ří v nepo­cho­pi­tel­ně tra­gic­kých a zou­fa­lých pod­mín­kách činí dob­ro. Co mají společné?

Říkáš, že ti lidé, kte­ří činí dob­ro, jsou ze všech kou­tů svě­ta — a to je straš­ně dob­rá zprá­va. Pro uzdra­ve­ní čeho­ko­li, lidí i spo­le­čen­ství, je důle­ži­té při­jí­mat chy­by, ať už chy­by vlast­ní, nebo ty cha­rak­te­ro­vé, neza­mýš­le­né, náhod­né, jaké­ko­li chy­by, být k nim las­ka­vý, abychom se s nimi uči­li pra­co­vat. Vlast­ní chy­by, když s nimi umí­te dob­ře zachá­zet, čas­to vedou k páchá­ní dob­ra. Znám klu­ka, kte­rý pro­šel těž­kou závis­los­tí — per­vi­tin, hero­in, uli­ce, kri­mi­nál — a už dva­cet let pomá­há lidem se závis­los­tí. Píšu o muži, kte­rý zabil člo­vě­ka při auto­ne­ho­dě, kte­rou způ­so­bil. Zalo­žil a vede orga­ni­za­ci, kte­rá shro­maž­ďu­je dár­ce krve, díky nimž byly zachrá­ně­ny už tisí­ce živo­tů. Nena­bá­dám niko­ho, aby dělal chy­by záměr­ně, ale když už chy­bu udě­lá­me, vez­mě­me ji a zkus­me ji obrá­tit v něco dob­ré­ho. Lidé, kte­ří udě­la­li v živo­tě vel­kou chy­bu a vyrov­na­li se s tím, mají uni­kát­ní zku­še­nost, kte­rou můžou pře­dá­vat dál. A pokud umí­me být las­ka­ví k vlast­ním chy­bám, snad­ně­ji se nám akcep­tu­jí chy­by ostatních.

ukázka z rozhovoru, psaného pro Kavárnu Hostu