Host mezi řádky: Petra Klabouchová

Proč vlast­ně chce­me číst horory?

Horor je tako­vá pohád­ka pro dospě­lé, vra­cí nás do dět­ských let, kdy se člo­věk rád bál nevy­svět­li­tel­né­ho, sle­do­val boj dob­ra se zlem a přes­ně věděl, na čí stra­ně stát a že má dob­ro zví­tě­zit. Jen mís­to sed­mihla­vých saní vystu­pu­jí v horo­ru věro­hod­něj­ší děsi­vé posta­vy z našich noč­ních můr. Kro­mě horo­rů nebo romá­nů s horo­ro­vý­mi prv­ky píšu i kni­hy humor­né a mys­lím si, že oba tyhle žán­ry, horor a humor, spo­lu úzce souvisejí.

Jak a v čem?

Vyža­du­jí od čte­ná­ře vel­kou míru spo­lu­prá­ce, čte­nář se musí kni­ze otevřít a při­stou­pit na to, že se chce buď bát, nebo bavit. Nejde tu o pros­tou kon­zu­ma­ci pří­bě­hu, kdy spi­so­va­tel píše a čte­nář jen vypne a vstře­bá­vá, ale o něco víc. Na strán­kách mezi námi musí vznik­nout spo­je­ní a mě baví to zkou­šet. Když čte­te horor s tím, že na podob­né věci zkrát­ka nevě­ří­te a nechce­te věřit, nechy­tí vás. Stej­ně tak je to s humo­rem, když čte­te humo­ris­tic­kou kni­hu a jste tře­ba naštva­ní, nedo­ká­že­te se tomu dru­hu vti­pu otevřít a odmít­ne­te se smát, pros­tě to nefun­gu­je. Humor a horor jsou zkrát­ka jiné než ostat­ní žán­ry, inter­ak­ci se čte­ná­řem potře­bu­jí mno­hem sil­ně­ji než jiná literatura.

Co vlast­ně zna­me­ná ignis fatu­us?

V lati­ně je to doslo­va nepo­sed­ný oheň. Ve stře­do­vě­ku se tohle sou­slo­ví pou­ží­va­lo pro blu­dič­ky nebo, jak říká­me my na Šuma­vě, světýl­ka. Jenomže nazvě­te horor Světýl­ka — to by moc dob­ře nefun­go­va­lo! Ignis fatu­us zní mno­hem víc hororově.

Kni­ha Ignis fatu­us je psa­ná dvo­jím způ­so­bem — stří­dá kapi­to­ly plné hrů­zy a nad­při­ro­ze­ných jevů, kte­ré zkou­má expe­di­ce nazva­ná Ignis fatu­us, a kapi­to­ly, kte­ré se sna­ží při­nést jed­nak his­to­ric­ký exkurz sou­vi­se­jí­cí s těmi jevy a také něja­ké vědec­ké nebo logic­ké vysvět­le­ní. Kde se vza­la tahle for­ma vyprávění?

To jsem původ­ně neplá­no­va­la. Pro­stu­do­va­la jsem desít­ky legend a pří­bě­hů, na kte­rých jsem sta­vě­la kni­hu, jež byla nako­nec zapl­ně­ná obrov­ským množ­stvím postav a sko­ky v čase. Po pora­dě s redak­tor­kou jsem tedy ty his­to­ric­ké čás­ti kni­hy zkrá­ti­la do „fak­to­gra­fic­kých“ kapitol.

Jak vypa­da­la expe­di­ce Ignis fatuus?

Jde o tak­zva­nou urban legen­du. Mož­ná lépe říct moun­ta­in legen­du. Vyprá­ví se, že někdy v sedm­de­sá­tých, mož­ná osm­de­sá­tých letech prý byla vyslá­na do zaká­za­né­ho vojen­ské­ho pro­sto­ru poblíž želez­né opo­ny vědec­ká výpra­va StB, aby tam zkou­ma­la původ para­nor­mál­ních jevů — a nikdo se nevrá­til živý. To mi dalo mož­nost vyprá­vět pří­běh z nepří­stup­né­ho teré­nu kolem řeky Kře­mel­ná. Nejde jen o to, že se ten­krát řeka nachá­ze­la upro­střed vojen­ské­ho úvo­zu a poblíž ved­la železná opo­na, tak­že se tam sku­teč­ně smě­lo, jen když komu­nis­té dovo­li­li, expe­di­ce měla pro vstup do zaká­za­ných míst výjim­ku. Ale Kře­mel­ná byla zapo­vě­ze­ným mís­tem odjak­ži­va, už během osíd­le­ní Kel­ty pat­ři­la tato oblast dru­i­dům a vyvo­le­ným k jejich magic­kým ritu­á­lům. Taky ve stře­do­vě­ku byly sla­tě jako mís­to mno­ha pověr dob­ré­mu křes­ťa­no­vi zapo­vě­ze­né. Po stov­ky let tak byla Kře­mel­ná tajem­ným úze­mím, což je skvě­lý terén pro kuli­su hororu.

ukázka z rozhovoru  - přepisu podcast Host mezi řádky - pro Kavárnu Hostu