Rváčovu předcházelo velké pátrání

Ve Rváčově jsou autentické prožitky. Nakolik je to tvůj vlastní příběh nebo příběh někoho skutečného?

Můj příběh to paradoxně vůbec není, a když mluvím za scenáristu Džiana Babana, tak ten si k tomu našel cestu zvenčí.

Nevycházeli jste tedy ani z četby Foglara?

Samozřejmě, všichni jsme Foglara četli. Formoval nás podobně jako Ernest Thompson Seton a woodcraft. Všechno jsme znali z doslechu, a stejně nás ten fenomén fascinoval. Když jsem přemýšlel o komiksové knize, kterou bych chtěl udělat, tak mě napadlo tohle téma, jemuž jsem se už nějaký rok věnoval. Předcházela tomu výstava Stínadla se boří, která představila jiný přístup k foglarovskému tématu a městským zákoutím.

Jaký?

U Foglara mě vždy přitahovala určitá děsivá součást jeho tvorby, temná stránka foglarovského fenoménu. Jsou to věci na pokraji reality a fikce. Ty popisuje Rváčov.

Ovšem Rváčov působí jako autentická historie – nakolik jste se inspirovali skutečností?

Rváčovu předcházelo velké pátrání. Posbírali jsme reálné příhody lidí, kteří prošli vontským hnutím, to byla největší část toho stavebního kamene, na kterém jsme chtěli pracovat. Ale Džian pracoval i s tou dobou, pojal to jako její odraz, a to byla jeho práce především. Já jsem měl před očima foglarovská témata, ale on odvyprávěl příběh v dobových souvislostech.

Jak člověk hledá Vonty? Nechá někde cedulku na zdi?

Měli jsme známého, přes kterého jsme se určitým způsobem dostali do komunity. Ze začátku to vypadalo, že to půjde snadno, ale pak to bylo složitější a složitější. Pamětníci o tom nechtějí vůbec mluvit a uchovávají si své tajemství. Až když jsme se pak pochlubili, co jsme všechno zjistili jen pozorováním ulice a jak jsme se během měsíce posunuli, tak jim přišlo bezpečnější, když to budou mít pod kontrolou. Oni trochu chtěli ten svůj příběh vyprávět, ale při dodržení určitých pravidel.

Jakých pravidel?

Ctili foglarovské Mlčenlivost chrání nás. Šlo jim o zachování tajemství. To spočívá v hledání něčeho v minulosti, o čem dodnes nemáme tuchy, v pátrání v bezčasí.

Měly být postavy v komiksu podobné svým předlohám, nebo vůbec ne?

I když jsme vyprávěli některé příběhy, které prošly sítem cenzury, měnili jsme místa a měnili jsme postavy. A vlastně jsme ani nepoužívali, až na pár výjimek, obličeje historických lidí z fotografií. Použili jsme maximálně pózy z fotek. Je to malá domů pro ty lidi, aby viděli, odkud je to čerpané, ale přitom jsme nic nevyzradili a nikoho nepoškodili.

Fotky vám svěřili účastníci hnutí?

Velmi jsme je přemlouvali, a některé se k nám dostaly. Vizuálně jsme se inspirovali díky pomoci pamětníků, kteří hodně fotili a v devadesátých letech i filmovali. Na kamery devítky, byla to velká móda. Dostali jsme se k fotkám, díky kterým se ta místa dala zrekonstruovat.

Některé příběhy z knihy jsou sotva uvěřitelné, třeba když účastníci vontského hnutí jdou za Foglarem a vynadají mu, že o nich píše.

A je to pravdivá historka. Jedná se o naprosto nezmapovanou situaci, kdy autorovi oživnou jeho vlastní postavy, žijí si vlastním životem a ještě mu vyhrožují, aby v díle nepokračoval.

Město z knihy Rváčov má zároveň konkrétní rysy. Hledali jste Vonty na pražském Starém Městě? Jak se hledá něco, co nechce být nalezeno?

Úplně mě překvapuje, jak skvěle funguje, když si člověk udělá čas, zpomalí chůzi a prohlíží si všechny detaily města. To město se úplně jiným způsobem otevře a vždy se tam začne objevovat něco úplně nového. Jako jsme to udělali my, tak to může udělat každý, koneckonců i s Rváčovem v podpaží. Občas jsme takové lidi potkali. Je to určitá hra, kdy člověk objevuje město, ve kterém žije, a vlastně vůbec ho nezná. Já jsem v Praze už víc než půl svého života a vlastně jsem nevěděl, kde žiju. Říká se, že pokud chce člověk poznat své město, tak se tam musí ubytovat v hotelu a vydat se na procházku.

Je to tedy Praha?

Foglar se vždy vyhýbal tomu, aby řekl, kde Stínadla jsou. Aby děti stále pátraly po svých Stínadlech, ať žijí, kde žijí, což byl skvělý nápad. My jsme ale chtěli zmapovat to postvontské hnutí, takže terén byl jasně vykolíkovaný a nebyl důvod to nepoužít. Rekonstruovali jsme místa podle fotek, dnes už neexistují, nebo vypadají jinak, nebo jsou nepřístupná. A je to vlastně zajímavý koncept pro lidi, kteří by je chtěli hledat, tak podle knihy by je mohli najít.

Spousta obrázků je zachycených z ptačí perspektivy, ze střech… proč?

Hlavní vypravěč Rváčova, jak později vyzní, je zvoník, který vidí Prahu z nadhledu.

…………..

ukázka z rozhovoru Marka Tomana, psaného původně pro UNI, publikovaného v mojeargo květen 2024