Osm nejvýznamnějších skladatelů 20. století píše o hudbě

A že jich není málo, a jejich počty stále rostou, zvláště pak mezi mladými lidmi, je jistě jen chvályhodné – a nyní mají všichni možnost poučit se o tom, co se skrývá za všemi těmi vzrušujícími kompozicemi, které možná kladou vyšší nároky na soustředění, ovšem zážitek je pak o to větší.

Lze tedy jen uvítat, že se filosof a překladatel Josef Fulka a muzikolog Jaroslav Bláha rozhodli "představit vybrané autory, protagonisty evropské a americké hudby druhé poloviny 20. století v dynamických souvislostech vývojového procesu, který výraznou měrou ovlivnili," píše Bláha v obsáhlém úvodu, zároveň specifikuje pojetí antologie: "Místo akcentace faktografických informací jsme se zaměřili na hudební projev jednotlivých skladatelů demonstrovaný na analýze vybraných skladeb, konkretizované na notových ukázkách."

A koho tedy v antologii Myšlenky moderních skladatelů najdeme? Mezi osmi komponisty najdeme tři Američany, dva Francouze, jednoho Řeka žijícího ve Francii, Maďara žijícího v Rakousku a jednoho západního Němce, vybraný mix tak jistě zajímavě ilustruje, kde se nacházela centra hudebního pokroku. Aniž bychom jakkoli zpochybňovali výběr pořadatelů, mnoho zajímavého se také dělo v Polsku, někdo by třeba zatoužil ještě po dalších jménech, pagináž ovšem není nafukovací.

Abychom byli konkrétnější, nabízí se nám možnost seznámit se s teoretickými pohledy a analýzami Pierre Bouleze, Karlheinze Stockhausena, Györgyho Ligetiho, Pierre Schaeffera, Iannise Xenakise, Johna Cage, Mortona Feldmana a Stevea Reicha. Zároveň je dobré dodat, že s názory některých skladatelů jsme již měli možnost se v češtině seznámit, a to jak v dvou svazcích významných sborníků Nové cesty hudby (1964, 1970), před časem vyšel překlad knihy Johna Cage Silence, k dispozici je i monografie o Mortonu Feldmanovi...

Jakkoli se jednalo o důležité a přínosné počiny, mezera, vzniklá předchozí dobou byla skutečně velká a tak je stále co doplňovat. A je jen dobře, že se pořadatelé rozhodli opatřit svou antologii opravdu obsáhlým teoretickým úvodem, v němž Jaroslav Bláha probral vývoj soudobé hudby, a to skutečně z gruntu – od počátku 20. století.  I čtenář-laik tak může přistupovat k četbě následujících esejů náležitě poučen a připraven.

"Doufáme, že se nám tak podařilo alespoň částečně zachytit dramatičnost hudebního života druhé poloviny 20. století, jehož horečnatý tep pulsuje i v teoretických studiích vybraných skladatelů. Jejich největším přínosem je, že nám nabízejí zasvěcený pohled tvůrců, kteří jsou v epicentru dění a vnímají palčivé problémy hudebního vývoje prizmatem své vlastní tvorby. Totu bezprostřednost zasvěceného dialogu přímých účastníků dění nemůže žádná teoretická analýza muzikologa nahradit, nýbrž pouze zprostředkovat a komentovat," píše se v úvodu antologie, a lze jen dodat, že svá předsevzetí autoři splnili víc než na výbornou.

Josef Rauvolf