André Breton v textech

Ve svazku, který nepřináší Bretonovy vyloženě teoretické texty, to znamená surrealistické manifesty, najdeme prózy, vydané původně v letech 1928 až 1944, konkrétně Nadja (1928; 1962), Spojité nádoby (1932), Šílená láska (1937) a Arkán 17 (1944), přičemž každá z nich celkem logicky odráží jistý stupeň či vývoj Bretonova myšlení, zároveň, jak bylo naznačeno, se v těchto textech pojí krásná literatura s esejí. A připomínat, že všechny jsou zároveň psány krásným, ušlechtilým a také básnivým jazykem je opravdu zbytečné. Ostatně, Breton byl přece také uznávaný básník. Vedle toho ovšem nesmíme opomíjet ani onu esejistickou stránku – byť se zjevně nejedná o manifesty, cosi z jejich teoretizujícího přístupu najdeme i ve všech prózách zařazených do aktuálního svazku.

Zřejmě nejznámější je hned první z nich, Nadja, a to i u nás – však také snad všichni domácí surrealisté, pře- i pováleční, právě na tento text přísahají a mluví o jeho iniciační povaze. Však již úvodní věty prozrazují, jak Breton ke svým čtenářům, především ale k sobě, přistupuje: "Kdo jsem? Co kdybych se výjimečně odvolal na známé rčení: totiž proč by všechno nebylo o tom, s kým se ‘objevuji’?" Musím přiznat, že mě toto slovo svádí z cesty, protože má tendenci vytvářet mezi určitými bytostmi a mnou nadmíru nevyhnutelné a mnohem podivnější a znepokojivější vztahy, než jsem myslel. Říká mnohem víc, než chce říci, dává mi zaživa roli přízraku a jasně naráží na to, že abych byl tím, kdo jsem, musel bych přestat být." Nadju – mimochodem, dotyčná skutečně existovala – považoval Breton za "svobodné božstvo", knihu lze tak vnímat i jako studii, a zprávu o hluboké lásce, jež je zároveň předem odsouzena k zániku. A také rozjímání o kráse, ostatně, poslední, a nejednou citovaná věta Nadji zní: "Krása bude KONVULSIVNÍ, anebo nebude."

Již sám charakter Bretonova psaní se vzpírá jednoznačnému popisu zmíněných textů, s vědomím velkého zjednodušení lze – snad, protože, tato nejistota by autorovi jistě konvenovala – říci, že druhý, Spojité nádoby, pojednává o snech a jejich výkladech, však je také doplněn třemi dopisy otce psychoanalýzy Sigmunda Freuda otci surrealismu André Bretonovi. A vliv snu na uměleckou tvorbu, ale i polemikla s Freudem, je hlavním tématem celé knihy. Ovšem, jak víme, oba pánové si vzájemně příliš neporozuměli, však také v roce 1932 Freud píše Bretonovi: „I přesto, že se mi dostává tolika svědectví o zájmu, který vy a vaši přátelé projevujete o můj výzkum, já sám nejsem s to osvětlit si, co je a čím chce být surrealismus. Nejsem možná ani v nejmenším uzpůsoben jej pochopit, protože umění je mi nesmírně vzdálené.“

Třetí prózu, Šílenou lásku, zasvětil André Breton jak lásce, tak přátelství, přičemž zřejmě inspiračním momentem byl jeho vztak k Jacquelině Lambové, od něhož se odrazil k hlubším úvahám. A konečně, čtvrtý text souboru, Arkán 17, vznikl za války, v době Bretonova zámořského exilu, v době po invazi do Normandie. Breton se tentokráte nechal inspirovat divokou přímořskou přírodou k úvahám nad pohybem a proměnlivostí všeho. Ovšem píše také, a bylo by to jistě překvapivé, kdyby tomu tak nebylo, o síle lásky, agresivitě, válce, vztahu k ženám, a opět je to text, oscilující mezi prózou a poezií, mezi skutečností a snem.

Josef Rauvolf