Nebere nám náhodou psychoterapie víc než dává?

Se zaběhanými psychoterapeutickými vzorci ve svém česky právě vydaném knižním rozhovoru polemizují invenční jungiánský psycholog James Hillman a − coby nadstandardně poučený laik − redaktor amerického magazínu LA Weekly Michael Ventura.

Kniha je přesně taková jako její název, který zní: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší. Provokuje. V Americe vyšla už v roce 1992, ale její nynější české vydání do tuzemského prostředí přináší určitý stimul psychoterapeutické revolty a anarchie. Z posvátné krávy sebepoznávání a sebepřijetí poměrně razantně stahuje kůži a ukazuje, jsou-li její svaly a kosti skutečné, nebo jde-li o voskovou figurínu, jednu z atrakcí všeobecného zábavního parku.

Aniž by oba protagonisté rozhovoru chtěli psychoterapii popřít nebo anulovat její dobré úmysly a nezřídka prospěšnost, rozhodli se jí vyčíst přinejmenším dva zásadní nedostatky. Předně nesouhlasí s tím, že mnoho psychoterapeutů ze svého obzoru vynechává zhoršující se svět.

Svět je pro duši čím dál toxičtější a psychoterapie si už nevystačí jen s tím, aby se lidí ptala na jejich dětství a další rodinné konstelace. Ne že by vůbec nešlo o naše "vnitřní dítě", ale těžko tichým a chápavým hlasem vést introvertní rozhovory o své duši a pak být vypuštěn do toho všeho jedovatého, co nás obklopuje.

Bohužel si dnes nevystačíme ani s rozšířením na bio-psycho-sociální model, tedy to, že nás ovlivňuje genetika, výchova i naše sociální vazby. Jak v knize říká psycholog Hillman: jsme chyceni ve dvojí vazbě. Na jedné straně pokrok, hodnota, na kterou jsme si rádi zvykli, na druhou stranu ale víme, že záležitosti našich životů jsou nám i našemu okolí čím dál škodlivější. A my téměř nemáme představu, co by se s tím dalo dělat.

Možná je to dokonce tak, že čím víc jsme vnitřně psychoterapeutizováni, tím méně zdravého vzteku nám zbývá na to, abychom změnili situaci tam venku.Tady Hillman přitvrzuje a uvádí další výtku: psychoterapie se nemá snažit měnit v nás to, co je neměnné, na čem stojí základy našeho života. Takové věci v nás podle Hillmana dokonce patří k těm nejdůležitějším, i když někdy třeba dělají víc škody než užitku. Představu o věčně se rozvíjející osobě, o nekonečném osobním růstu, Hillman označuje za iluzi a pouhou fantazii.

A pak to naočkovávané zvnitřňování emocí. Jako když se řekne: zármutek při pohledu na bezdomovce je ve skutečnosti zármutkem nad sebou samým. Co s tím? Jít domů a přemýšlet o tom. Jenže tak se bezdomovci rozhodně nijak nepomůže.

Svým způsobem je to společensky podvratná kniha. Forma dialogu zlehčuje obtížná témata a pomáhá se vyznat v psychoterapeutickém pojmosloví. Uprostřed všech těch příruček osobního růstu a koučinku působí kniha Hillmana a Ventury trochu jako spis od anarchisty Bakunina.

psáno pro Hospodářské noviny