Konec zimy a novinky z Arga

Marek Kopelent: Ale je hudba...

Legenda české soudobé vážné hudby Marek Kopelent (1932 - 2023) ve své knize poutavě líčí svůj život od útlého dětství, bilancuje svou profesní dráhu, vzpomíná na své spolupracovníky, učitele, generační souputníky i následovníky, ale též neuhýbavě vypráví o pokřivenosti totalitních poměrů a jejich drtivém dopadu na soudobé umění i společnost. A při tom všem nepřestává připomínat duchovní rozměr tvorby a nebojí se z něj odvozovat razantní, byť třeba nepopulární a nepohodlné postoje.

O svém narození přirozeně nic nevím. Je mi známo, že jsem se narodil 28. dubna 1932 v porodnici na Štvanici (byla mezitím už zbořena) jako poměrně velké novorozeně (přes 4 kg a 52 cm) a dal jsem své nebohé matce pořádně zabrat. (Zde si dovolím malé zastavení: celý život jsem žil v představě, na základě maminčina vyprávění, že jsem se narodil v pohodový odpolední čas ke kávě v sobotu. Po více než půlstoletí, při výletu do Prachovských skal s vzdělanci a intelektuály, potom, co jsem před nimi tuto svou jistotu deklaroval, jsem byl šokován, když jeden z těch vzdělaných lidí, prozradím, že to byl prof. dr. Vladimír Petkevič, z hlavy vypočítal, že to musel být čtvrtek! Ale maminka už nežila, aby mi vytkla, že jsem popleta, protože den si přeci nemohla splést.) Rodiče bydleli tehdy v Libni, ale když mi byl rok, přestěhovali se na Pankrác do nových domů postavených na počátku třicátých let pro zaměstnance ministerstva financí, Zemského finančního ředitelství, berních úřadů atd. Je to tam, kde magistrála 5. května opustí Soudní náměstí směrem ke Kačerovu.

Paulo Coelho: Ďábel a slečna Chantal

Brazilský spisovatel Paulo Coelho, který patří k pěti nejčtenějším autorům světa, vytvořil ve svém románu modelovou situaci, v níž má proběhnout boj dobra a zla. Do upadající horské vsi přijde cizinec, aby se formou ďábelského pokušení dobral podstaty lidské přirozenosti. Důležitou roli v pokušitelově plánu sehraje servírka slečna Chantal Prymová. Románem Ďábel a slečna Chantal autor končí trilogii A dne sedmého..., k niž patří knihy U řeky Piedra jsem usedla a plakala a Veronika se rozhodla zemřít.

Románem Ďábel a slečna Chantal končím trilogii „A dne sedmého…“, k níž patří U řeky Piedra jsem usedla a plakala (1994) a Veronika se rozhodla zemřít (1998). Všechny tři knihy hovoří o jediném týdnu v životě obyčejných lidí, kteří se náhle octnou tváří v tvář lásce, smrti a moci. Vždy jsem byl přesvědčen, že k hlubokým změnám, ať už v lidské bytosti, nebo ve společnosti, dochází ve velmi krátkém časovém období. Když to nejméně čekáme, život se na nás obrátí s výzvou, aby vyzkoušel naši odvahu a  vůli ke změně; v  tom okamžiku nám není nic platné předstírat, že se nic neděje, anebo se vymlouvat, že ještě nejsme připraveni. Výzva nepočká. Život se neohlíží zpět. Týden je víc než dostatečná doba k  tomu, abychom se uměli rozhodnout, jestli svůj osud přijímáme, nebo ne.

Lídia Jorge: Milosrdenství

Autorkou zápisků a záznamů i vypravěčkou je klientka domova pro seniory. Zdánlivě banální, převážně tragikomické epizody z každodenního života obyvatel domova umocňují vědomí bezmoci člověka ve stáří a vůči tělesnému opotřebení. Ve výpovědi paní Alberti však zaznívá, přes fyzické i duševní utrpení, vůle svést důstojně „poslední bitvu života“, nevzdat se radostí a lásky.

Tady, kde se nyní nalézám, je dokonce i na jaře, kdy jsou obvykle dny i  noci stejně dlouhé, noc vždycky delší než den. Jelikož to ví, Noc za mnou přichází přesně uprostřed noci a zahrne mě nepředstavitelnými otázkami, jako bych byla ta strašně stará šedá kočka, která se jmenovala sfinga. Míním tím Noc, která zná má nejhlubší přesvědčení, ví o mých slavných dnech i porážkách, o všech mých skrytých tajemstvích včetně těch, jež se nikdy nikomu nesvěřují, zejména jsou-li spojena se sladkými vzpomínkami na lásku. Lépe řečeno, dokud spím, je klidná, ale v určitou chvíli se probudím a ta vyzývatelka už mě obestírá, přibližuje se k mému tělu, položí se na moji postel a dává mi otázky, jako by byla učitelka na základní škole a chtěla mě nachytat při chybě. Je to těžké.

Vladimír Zlý: Pod haldou

Toho rána se všechno v jeho dosavadním životě otočí o sto osmdesát stupňů a od určité chvíle nic není jako dřív… neznámá běžkyně leží mrtvá ve vysoké trávě u břízek lemujících liduprázdnou cestu pod jednou z mnoha ostravských hald. Na první pohled je zřejmé, že nejde o přirozené úmrtí či nešťastnou náhodu. Na místo proto vyráží zkušený vyšetřovatel major Ivoš Kylián se svými lidmi, aby zjistili, kdo a proč mladou ženu zavraždil.

Igor o tom stále rozjímal, když vtom ho překvapila zářivě červená skvrna blíže k levému okraji komunikace. Vrstva štěrku a prachu na živičném povrchu nedaleko skvrny byla rozhrnutá, jako by se tady někdo válel. Igor zastavil, ale z kola nesesedl – levou nohou stál na zemi, pravou nechal na pedálu. Vzápětí ho zaujal pár podrážek povědomých bot vyčnívajících z přerostlé trávy. No to snad… Přimhouřil oči, svraštil obočí a pokusil se zaostřit. Tep se mu zrychlil na bezmála dvojnásobek. Začínala se ho zmocňovat panika. Z brašny zavěšené na rámu kola vyhrabal telefon a okamžitě vytočil tísňovou linku.