Trilogie Kalné vody

První svazek Jak se kalila voda aneb Dětská setkání s bolševikem začíná třemi poválečnými roky svobody, které rezolutně ukončil únorový převrat. Když pak malý Mydlík nastoupil v roce 1949 do první třídy, byl zaskočen nečekanou a nesrozumitelnou lavinou bolševické propagandy. A i když divoké tempo třídního boje posléze zpomalilo, měl až do maturity co dělat, aby s bolševikem udržel krok. Obtížnou orientaci v dění padesátých let mu usnadnili především rodiče, kteří před ním své mínění o uvedené době nijak neskrývali, a skrytý skautský oddíl, do kterého vstoupil v roce 1954. Přestože byl městské dítě, prožil část svého mládí na vesnici a tak s ním navštívíte i venkovskou jednotřídku a zúčastníte se kolektivizace venkova i chmelové brigády. Od předškolních počátků budete sledovat i jeho odhodlání státi se paleontologem, kterému se do cesty stavěl jeho nedělnický původ. Zažijete i zmírnění režimu začátkem šedesátých let, díky kterému se Mydlík nakonec na vysokou školu dostal.

Ve druhém svazku Voda se čistí aneb Mladý muž a pražské jaro se dočtete o studiu na tehdejší vysoké škole i o obraně socialistického tábora míru během povinné vojenské služby. Díky Mydlíkovu angažmá na katedře geologie PřFUK se dále dozvíte leccos o tvorbě geologických map a seznámíte se s prvohorními ostrakody. Zabloudíte i do pronásledovaného světa jazzových muzikantů, navštívíte několik krasových propastí a seznámíte se s Tlupou, utvořenou z přestárlých členů oddílu. A nakonec přijedou i ruské tanky. Následných zmatků pak Mydlík využije ke své první návštěvě světa za železnou oponou, kterou si zpestří návštěvou utečeneckého tábora poblíž Norimberka, kde se jeho budoucí žena Gábina chystá k emigraci do USA. Což jí Mydlík vymluví, takže etapu normalizace už spolu prožijí v Praze. Díky tomu může vyprávění o bolševikovi pokračovat až do jeho konce.

Třetí a poslední díl trilogie Život v kalné vodě aneb Bahno, kam se podíváš se i nadále odehrává především v české kotlině, zavede však čtenáře také do ciziny, kde mu nabídne dvě vulkanologické expedice, geologické mapování libyjské Sahary a setkání se sibiřskými paleontology. Začíná studentskou stávkou, která se marně snažila zastavit nastupující normalizaci, a končí vyprávěním o pádu zpuchřelé bolševické strany a jí podřízené vlády. Mezi oběma událostmi si pak všímá dění na osamoceném statku Zlatý kopec u Čakovic, který byl zalidněn zprvu undergroundem a posléze sedmi rodinami s dětmi, které se jej pokoušely znovu oživit hospodářskými zvířaty. Kromě toho sleduje další vývoj Oddílu, dění na Karlově universitě i Akademii věd, osudy Mydlíkových paleontologických kumpánů a Gábinino putování devatero řemesly.

Všechny tři díly zdobí autorovy pérovky, ve druhém a třetím dílu se k nim přidá i pár dobových fotografií

Ukázka:

Skauti

Psal se rok 1954. Bylo mi jedenáct let a na našem táboře na Lužnici naproti zřícenině hradu Příběnice, se chystal táborák. Seděl jsem na bobku a sledoval Pedra a Juru, jak hloubí ohniště. Když byla mělká okrouhlá jáma vyhloubena, pečlivě ji kolem dokola obložili kameny. Ale tím neskončili. Z vybraných kamenů vytvořili na dně ohniště zvláštní symbol a já si vzpomněl, že ho znám z obálky cyklostylovaného oběžníku skautského střediska Šipka založeného mezi několika prvorepublikovými časopisy Junák v knihovně mého bratra Pepy. O sedmnáct let starší Pepa totiž zažil autentický skauting. Měl v knihovně různé příručky, včetně Skautské praxe, a dvě knihy od Braťky Nováka, v jehož vodáckém oddíle zvaném Pětka vyrostl. Když jsem Pedrovi a Jurovi řekl, že tu šipku znám a kde jsem ji už viděl, vysloužil jsem si překvapený pohled. Vzápětí mi bylo jasně naznačeno, že se dotýkám něčeho, čemu ještě ne zcela rozumím a že bych o tom neměl nikomu dalšímu říkat. Bez váhání jsem to slíbil, protože jsem si potvrdil něco, co jsem sice už napůl věděl, ale ne úplně jsem tomu věřil. Tak jsem konečně ve skautském oddíle.

Když se večer rozhořela vatra zapálená pochodní, kterou umně vyřezal Jura, díval jsem se do plamenů a stále jsem nemohl uvěřit, že sedím u jednoho ze skutečných skautských táboráků, o kterých jsem si myslel, že existují už jen v knížkách a vyprávění. A nebyl to historický okamžik jen pro mě. U toho ohně se totiž, navzdory bolševické represi, poprvé společně sešly tři potají obnovené oddíly skautského střediska Šipka. Pěší 22., vodácká 21. a dívčí oddíl. My mladší jsme vnímali spíše jen romantickou stránku věci, ale starší kluci a holky si byli zatraceně vědomi i drsné reality. Že totiž jejich snaha udržet skautskou myšlenku při životě pro ně může znamenat vyloučení ze studia a pro ty dva kluky a jednu holku, kteří to tehdy vedli, třeba až desetiletý kriminál. Tehdy se stále ještě zavíralo, i když ne tak běsně jako před několika lety. Nakonec Mum, vedoucí vodáckého oddílu, do kterého jsem patřil, byl synovec onoho strýčka Jiřího, kterého bolševici zavřeli v první kapitole. Mumovi bylo tenkrát tak osmnáct, otce mu jako odbojáře popravili za války Němci, strýčka zavřeli bolševici, jeho samotného nepustili na vysokou a on si nedal pokoj a snažil se zachránit skautský oddíl. Klobouk dolů.