Byl nazván novodobým Bezručem...

Původně ostravský rodák, jehož osud byl ovlivněn rázným prostředím hornického kraje. Jako mladý muž pracoval v ostravských dolech, aby zajistil bydlení pro svou rodinu, což mu přineslo jedinečné životní zkušenosti. Právě jeho havířská minulost dala vzejít první z jeho sbírek – „Havířské balady“, která zachycuje život, strasti a zázraky lidí pod povrchem země.

Svatoslav Pěnčík byl nadaným muzikantem. Samoukem, který si osvojil hru na kytaru, a vedle toho věnoval osm let studiu tahací harmoniky. Hudba mu byla stejně blízká jako slova – spojení tónů a veršů dokázalo vyjádřit to, co mnohdy nedokázal říct běžnými slovy. Byl to muž, který psal poezii nejen pro papír, ale také pro melodii, která se linula jeho životem. 

Jeho básně byly dlouho neznámé – psal je do šuplíku a pro své nejbližší. Nikdy se své tvorbě nevěnoval profesionálně; raději sbíral inspiraci během obchodních cest, kdy trávil hodiny za volantem. Cesta pro něj byla časem na přemýšlení a rozjímání. Rád psal v hospůdkách a restauracích, pozoroval lidi a dával jejich příběhům nový život skrze verše. Jeho touhou bylo, aby jeho básně našly cestu ke čtenářům a dotkly se jejich srdcí – jako odkaz pro další generace.

Měl dvě dcery, které byly jeho věrnými posluchačkami a prvním publikem, na kterém si při čaji vždy zkoušel premiéru své nejnovější tvorby. Verše Svatoslava Pěnčíka jsou nabité příběhy, v nichž se odrážejí lidské osudy, jemné nuance citů a síla krásy českého jazyka. Obyčejný život proměnil v poezii, která zůstává nadčasová. Byl nazván novodobým Bezručem a jeho původní rukopisy jsou nyní k nahlédnutí v Památníku Petra Bezruče v Opavě.

Lucie Bodenstein, dcera

Ukázky ze sbírky Duše bez hra-nic

Anděl

Vysoko nad městem,

na prudké střeše,

kde měsíc o hvězdy

světlo své křeše,

kde se i paprsky

na kraj jít bojí,

kdosi tam pod nebem

nehybně stojí.

Vlasy mu ve větru

divoce vlají

- dolů se naklání,

dech se mi tají,

dolů se naklání,

do hrozné hloubky,

kde smrtka cení své

špičaté zoubky.

Naproti v podkroví

umírám děsem,

jak jen mám pomoci,

když tam s ním nejsem.

Ze spárů vyrvat ho

letící smrti

- mé prsty růženec

o překot drtí.

Ó Bože, prosím Tě, 

zachraň ho přece,

vypusť své anděly

ze zlaté klece,

ať na svých perutích

pokoří čas,

ó Pane nebeský,

ať přijdou včas.

Pak se však zázrak stal,

zahnal zlou můru,

On křídla rozepjal,

zamířil vzhůru,

přes propast ulice

lehce se vznesl,

za chvíli na římse

u mne se snesl.

Z perutí setřásl

měsíční prach,

mlčky mě konejšil,

ať nemám strach,

nad ránem odletěl,

přítel můj vážný,

Archanděl Gabriel

- anděl můj strážný.

Husy

Letěly husy, letěly,

zářivým dnem i nedělí,

vydány větru napospas

sem tam se mrkly na kompas,

křídly vzduch chladný vířily

a přesně na jih mířily.

Letěly husy v oblacích,

v brilantně skvělých formacích,

stoupaly nebem nad mraky,

kdo ví, zda měly padáky

a na svých křídlech plných per

držely výšku, kurs i směr.

Letěly husy polednem,

v prostoru jak sklo průhledném,

hřály se pod svou peřinou,

vždyť peří chrání před zimou

i před jejími útoky

- však, bohužel, ne před broky.

Letěly husy, letěly,

vtom třeskly čtyři výstřely

a husa vpředu letící

celému „véčku“ na špici

v střemhlavý pád svůj mění let

- by přišla přesně na oběd.

Letěly husy v širou dál,

instinkt jim trasu ukázal,

bez velitelky letěly,

ta leží v troubě na zelí

a místo nóbl pomníku

má nad sebou šest knedlíků.

Přítel

S tmou černé pásky na očích

tam za úsvitu stál,

by žitím platil za svůj hřích,

až zazní povel: Pal!

Že nechtěl bodnout bodákem,

ni střílet – pažbou bít,

tak co s takovým vojákem ?

Ten nemá právo žít…

Teď s první třpytkou svítání,

v níž plane jeho vlas,

jde ruku v ruce poznání,

že smrti nastal čas.

A hůř, než hejno krkavčí,

než osmihlavá saň,

nás osm v četě popravčí

už k líci zvedá zbraň.

Pak salva zahřmí do ticha,

svůj střely našly cíl:

Šest do prsou, dvě do břicha

- krev prýští z nitra žil.

Je ticho jako v kostele,

v němž mokvá rudý květ.

Já zastřelil jsem přítele…

A zhroutil se mi svět.