Paměti Wernera Herzoga

Předmluva

Původně měl můj film Aguirre, hněv Boží končit takhle: na voru španělských dobyvatelů jsou po dosažení ústí Amazonky už jen mrtví, jediným žijícím je mluvící papoušek. Když atlantský příliv zažene vor zpátky do mohutné řeky, papoušek bez ustání křičí „Eldorádo, Eldorádo“. Až při natáčení jsem přišel na mnohem krásnější řešení: vor zaplaví stovky malých opiček a Aguirre před nimi blouzní o své nové světové říši. Nedávno jsem narazil na nezaručené vylíčení konce historicky doloženého Aguirra. Když ho všichni opustili a on zabil svou dceru, aby nemusela přihlížet jeho hanbě, přikáže svému poslednímu věrnému muži, aby ho zastřelil. Ten přiloží mušketu k líci a střelí ho do prsou. „To nic není,“ prohlásí Aguirre a přikáže mu, aby vystřelil ještě jednou. Muž ho zasáhne do srdce. „To by mělo stačit,“ řekne Aguirre a zhroutí se mrtev k zemi.

Jsem si jistý, že alternativa s opicemi je nejkrásnější ukončení filmu, ale ptám se, kolik možností, kolik neprožitých alternativ jsem já sám stále měl, nejen při vymýšlení příběhů, ale v životě samotném, aniž se kdy uskutečnily, nebo se tak stalo až o mnoho let později. Titul téhle knihy jsem už jednou použil u filmu Kašpar Hauser, ale téměř nikdo nebyl schopen si ho správně vyložit. Tady se o to pokouším podruhé. Možná že až příliš vyznívá po mně, osamělém bojovníkovi. Pravda je, že jsem měl kolem sebe téměř vždycky spolupracovníky, rodinu, ženy. O těch se až na několik málo v téhle knize nic nedozvíte. Všichni to byli bez výjimky samostatní, silní, krásní a inteligentní lidé. Bez nich bych byl jen stínem sebe sama.

Kam až člověka, mě, zavál osud? Kolik nových obratů propůjčil životu? Mnohé, jak vidím, je ale neměnné – vize, která mě nikdy neopustila, a jako u dobrého vojáka i pocit povinnosti, loajality a odvahy. Chtěl jsem být vždy na předsunutém stanovišti, na poslední výspě, odkud už všichni uprchli. Kolik věcí se dalo předvídat? Od japonského vojáka Hiroa Onody, který se vzdal až devětadvacet let po konci druhé světové války, jsem se dozvěděl, že za večerního světla lze cíleně vypálenou kulku rozpoznat jako světelnou střelu. Na chvíli je pak možné spatřit budoucnost. Právě jsem dopisoval závěr téhle knihy, když jsem náhle vzhlédl, protože jsem za oknem zahlédl jakýsi záblesk, cosi jako měď lesklého a světlezeleného, co se ke mně rychle blížilo. Nebyla to ale zbloudilá nepřátelská kulka, nýbrž kolibřík. V tu chvíli jsem se rozhodl, že dál už psát nebudu. Poslední věta končí prostě tam, kam jsem při psaní právě dospěl.