Pár novinek Arga uprostřed padajícího listí

Jakub Hussar: X-Tal

Hussarova druhá velká „historická“ science fiction X-TAL nás zavede na Coraab, skládku prastarých civilizací, aby nás formou osobních deníků seznámila s osudy Tala Makarda, příslušníka páté generace těžebních Pánů. Jak se samotářský mladík vypořádá se smrtí matky a s tím spojeným novým úkolem, jenž mu byl zadán? Dokáže přijmout zodpovědnost, překonat četná úskalí a dokončit stavbu největšího inženýrského projektu všech dob, jenž ponese jeho jméno? 

Půjdeme nalehko, bjóto. X-Tal je odsud sotva den cesty a já se rozhodl uměláka ponechat v mititu. Primut hlasitě protestuje, ale nemá na výběr. Zavřu ho do výklenku a odpojím od energie, riziko jeho poškození je s blížícím se obdobím kovových bouří příliš vysoké a při krátké návštěvě kolonie se bez něj hravě obejdu. Chvíli přemítám nad tím, zda si bude bratr nárokovat matčiny stroje pro sebe, přinejmenším jeden z nich by se mi do mititu hodil. Tu myšlenku rychle zavrhnu, nepřijde mi správné porcovat rodinný majetek dřív, než proběhne smuteční obřad.

Michal Kšiňan: Milan Rastislav Štefánik

První velký Štefánikův životopis je založen na zevrubném studiu dochovaných pramenů, včetně dobového tisku, fotografií i intimních egodokumentů. Na rozdíl od většiny politiků přelomu 19. a 20. století získal M. R. Štefánik kvalitní technické vzdělání, které si následně doplnil všestranným studiem fyziky a astronomie. Díky nim mohl před první světovou válkou navštívit téměř všechny světadíly. Jako skutečný světoběžník získal ohromné zkušenosti, jež uplatnil jak během první světové války, tak především při poválečných vyjednáváních ve prospěch nově se rodícího Československa.

To, že je Štefánik slovenským národním hrdinou, představuje výchozí bod této biografie. Stal se jím zejména díky svým aktivitám během první světové války a přínosu ke vzniku Československa. Abych lépe pochopil taktiky a strategie, které v tomto období používal pro dosažení svých cílů, bylo třeba prozkoumat celý jeho život. Hledal jsem tedy kontinuitu v budování jeho dovedností. Navíc vzhledem k jeho pozici národního hrdiny bylo rovněž třeba analyzovat místo Štefánika ve slovenské historické paměti.

Telmo Pievani: Přírodopis nedokonalosti

Italský filozof a odborník na evoluci Telmo Pievani ve svém inspirativním a hutném pojednání srozumitelně ukazuje, že nedokonalost je všudypřítomná a nebýt jí, nejenže by na Zemi neexistoval rozmanitý život, ale nevznikla by vůbec Sluneční soustava, ba ani samotný vesmír. Evoluce pracuje s tím, co má po ruce, místo aby nové struktury vytvářela zcela od začátku. 

Představte si, že jste nebohá ryba, kterou okolnosti přinutily žít ve stále mělčí a stojatější vodě, kde není dostatek kyslíku. Musíte dýchat. Většina příslušníků vašeho druhu to nezvládne a pomalu umírá v sousední tůni. U vašich potomků a potomků několika vašich soukmenovců se však naštěstí objeví mutace, která ovlivňuje stěnu jícnu a umožňuje svým nositelům dýchat mimo vodu a vstřebat ze vzduchu trochu kyslíku navíc. Drobná výhoda se vaší skupinou postupně šíří. V průběhu generací se dýchací stěna promění ve vaskularizovaný výběžek, který se přemístí nad trávicí soustavu. Později se z něj stane váček, jenž se pravidelně plní vzduchem. Nakonec vzniknou skutečné plíce, které v přírodě existují v nespočtu anatomických variant. Spolu s nesčetnými vrstevníky jste se stali hvězdami evoluční změny. A matkou vynálezu byla jako vždy nutnost. Podíváme-li se na tento proces jako na celek, jako to dělají paleontologové 100 miliony let po jeho proběhnutí, a přihlédneme ke všem prohraným bitvám a neúspěšným pokusům, můžeme říct, že se vychlípenina jícnu změnila v plíce, což jen dokládá moc evolučního kutilství. Není to dokonalé, ale funguje to. Evoluce je transformací možného. Mohlo by se něco podobného přihodit i s mozkem? Je i on dalším mistrovským dílem evoluce, které bychom měli pokládat za „nedokonalost“?

Matt Haig: Otec Vánoce a já

Malá Amélie Darrecková má ty nejlepší adoptivní rodiče, jaké si mohla přát: Otce Vánoc a jeho manželku, usměvavou Mary. Jenže elfská škola je docela otrava. Kdo má vydržet to věčné zpívání vánočních koled – dokonce i v červenci! A v testech prověřujících zručnost při výrobě hraček Amélie úplně pohoří. Navíc je v Elfhelmu pořád dost zima. Když ale nejpodlejší z elfů spojí síly s obávaným Velikonočním králíčkem a ukuje plán, jak zarazit Vánoce, musí Amélie vyrazit do boje, aby jejich bídné plány překazila.

Možná si myslíte, že o Otci Vánocích víte už všechno. A leccos doopravdy víte. Nejspíš je vám známo, jak je to s hračkářskou dílnou a se soby. A víte, co se děje každého Štědrého večera. Pochopitelně. O něčem ale dost možná nevíte. Totiž o mně. Začnu tím, že vám povím pár snadno uvěřitelných věcí. Jmenuju se Amélie Darrecková a mám černého kocoura jménem Kapitán Sazinka. Narodila jsem se v Londýně a žila jsem tam do svých jedenácti. A pak jsem žila někde jinde. Právě to někde jinde by vám mohlo připadat trochu nepravděpodobné. Mohla bych vám asi navykládat, že jsem se odstěhovala do Finska, to byste mi beze všeho uvěřili, protože Finsko je na mapě. A je to v podstatě pravda.

Marka Míková. Stromy, kořeny a kluk

Kluk Adam je s tátou v Kalifornii, domovu sekvojí, které se dožívají tisíce let, a najednou slyší, co si stromy přes světadíly povídají. Vyslechne vyprávění palmy v Bagdádu, lípy v Čechách i fíkovníku v Itálii, ocitne se u indiánů i Vikingů, dozví se o stvoření světa, Adamovi a Evě. Když se pak vrací domů do Čech, odnáší si rozhodnutí, že své dřevěné kamarády bude po celý život chránit. A podobné rozhodnutí si možná odnesete i vy. Určitě vás zaujme i neobvyklá struktura vyprávění připomínající rozvětvený strom (trošku ve stylu gamebooků): na jedné „větvi“ se příběh rozvine a na jiné pokračuje.

Jmenovali se Bibi, Bubu a Bebe. Nejstarší Bibi měla načechrané větvičky, pořád sebou trochu šila, a když se někomu představovala, tak vysvětlovala, že se nejmenuje Bibi, ale Bibijana a že to jméno znamená, že je živá. Když to říkala, třepala větvemi a chichotala se, dokud na ni Bubu neudělal: „Bububu.“ Proto se vlastně jmenoval Bubu, protože rád každého strašil, bububu. Nutno tedy dodat, že se ho nikdo nebál. Jedině snad jeho brácha Bebe. Ten se jmenoval Bebe proto, že často bečel bébébé, čemuž se však nikdo moc nedivil, jelikož byl nejmladší a měl na to ještě nárok. Nedaleko těch tří postávala babička Babu a děda Boole, slavná sekvoje, o které se dokonce psalo v knížkách. A ještě kousek dál se tyčila prabába Bubabuba. To byla celá rodina Bobů. Teď se všichni pochichtávali. Zpočátku potichoučku, ale pak pěkně nahlas.