S Vráťou nikdy nevíš, bude to snídaně anebo šláftruňk?

Doslov

Šel jsem ráno do pekárny pro bagetu, na malém náměstí pod Krymskou ulicí seděl u rozviklaného stolku Vráťa Brabenec a já si uvědomil, že ho poprvé vidím na slunci. Neslunil se, to vůbec, jen mžoural do světla, kam nepatřil. Většinou ho vídám v baru zabořeného do divanu nebo na pódiu anebo nahodile v nějaké krčmě, kde v mých vzpomínkách vždycky sedí ovinutý šálou cigaretového kouře. Teď měl před sebou hrníček kávy a kovový tácek, který vrhal prasátko na fasádu, a na tácku se třpytil prázdný panák. Bylo to jasný, kafe a rum, a tak jsem se zeptal: “Snídaně?” “Ále hovno,”pokynul mi, abych si přisedl na rozviklanou židli naproti a zablokoval úzkýchodník, “šláftruňk.“

Vráťa se vracel domů z flámu, jenže já se chystal psát, proto jsem si dal jenom presso, ale dřepěli jsme tam ještě nejmíň hodinu. Kecat s Vráťou je totiž daleko lepší než psát, ale je to i lepší než si číst. Nemusíme si nic vysvětlovat, oba jsme emigranti s rodinami rozpůlenými Atlantickým oceánem; oba koukáme na svět skrz rockenrollové brýle; oba patříme do Vršovic (když jsem se tam přistěhoval, uvítal mě Vráťa slovy: “konečně doma, tohle byla dycky trestanecká čtvrť”). A Vráťa má nažito jako málokdo, své příběhy podává lehce (“ta estébácká svině, co se mi teď u soudu vysmála, mi tehdy říkala: ‘až tě přejede vétřieska, tak tu budu řídit já!’”) a k tomu je velký fabulátor.

Vráťa patří do rodu beatniků, je totiž stejně čistým intelektuálem ve špinavé bundě jako Allan Ginsberg nebo Jack Kerouac. To pochopíte okamžitě, když s ním sedíte na paravanu Cafe Sladkovský, kam se chodí na cigáro, a posloucháte, jak několika slovy objasní rozdíl mezi etologií a etiologií. (Mimochodem, stejně jako beatnické aristokracii na Columbia University v New Yorku se i Vráťovi paradoxně dostalo lepšího vzdělání, než jaké museli skrývat třeba Milan Kundera anebo Václav Havel, oběti komunistické pedagogie padesátých let.) A když se dokouří a jde se zpátky dovnitř k půllitrům a začne se probírat, co se komu poslední dobou děje, tak opět žasnu nad tím, jaký je Vráťa polyhistor.

Jako herec se právě vrátil z Maďarska, kde hraje v celovečerním filmu a kde ještě přetáčel scénu, v níž původně umíral příliš civilně — naturščik Brabenec se mezi pro esionály neztratí, například ve výborném filmu … a bude hůř. Ten poslední večer po práci popíjel s maďarským režisérem likér tajné receptury z osmi bylin (“minimálně tři z nich jsem ihned poznal” — zahradní architekt a botanik); lektvar to byl tak dobrý, že po jeho požití celá filmová banda spatřila kosmickou loď, letící nad nimi směrem na Slovensko (což Vráťa zařadí do kontextu biblických znamení z nebes — student bohoslovectví — než dodá, že druhý den se ukázalo, že na Slovensko spadl meteor); on sám ovšem na kosmickou loď čučet odmítl, protože byl pohroužen do prasečí symfonie, neboť vedle byla farma a z prasečince se linula temná hudba (“to fakt byla symfonie, mělo to strukturu, já tam slyšel sóla, já tam slyšel hoboje, já tam slyšel pozouny”— saxofonista a hudebník); a ráno se ukázalo, že prasata jdou na porážku, takže se v noci loučila se životem (“a když jsem tohle slyšel, tak jsem si řek, o tom napíšu báseň, to byla ta jiskra, kterou k psaní potřebuješ” — básník a literát)…

V příští sbírce Brabencových básní se však žalm o likéru z osmi tajných bylin, kosmické lodi do Bratislavy a prasečí symfonii neobjeví, neboť polyhistor měl po maďarské pitce takovou kocovinu, že na báseň, která byla prakticky hotová a stačilo ji jen zapsat, úplně zapomněl. Tu jiskru však mají beatnické verše S pěnou u huby, kolik jich jen srší ze zvukomalebného staccata o asociacích na téma posledních věcí, dávných vzpomínek, halucinogenů, metafyziky, bohů, kterejm nepolezeme ani do hor, ani do chalup, ani do prdele, smutek utek a sbor zpívá ALEJÓ. Nu što. Nalej ruma, hold the cofee, s Vráťou nikdy nevíš, bude to snídaně anebo šláftruňk?

Jan Novák, 15. 3. 2024