"Malí básníci" české dekadence

Z doslovu:

K uměleckohistorickým směrům či poetikám, které dodnes poutají určitý čtenářský zájem, patří, snad, i česká dekadence. Její ohlas, jakkoli pokroucený, patřil k poetice undergroundu a je dodnes viditelný v populární kultuře, z dekadence čerpají současní básníci (vedle J. H. Krchovského např. Ewald Murrer), divácký zájem před několik lety zaznamenala výstava dekadence výtvarné. Přesto česká básnická dekadence sdílí osud jiných směrů: v literární historii je redukována na několik málo jmen — Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček, Stanislav Kostka Neumann. Arnošta Procházku zná historie spíše jako vydavatele Moderní revue než jako básníka, Miloš Marten nebo Artur Breisky jsou připomínáni jen zřídka, a když, tak jako prozaici nebo esejisté. Častěji jsou zmiňováni i Antonín Sova či Otokar Březina — to jsou ale jména z dekadenci vzdálenějšího okolí.

Význam všech těchto autorů byl zásadní, nebyli to nicméně jen oni, kdo konstituoval podobu české dekadence. Dobový kvas a barvitost poetiky vyvstávaly tvorbou mnoha básníků dnes již neznámých. Nazvěme tyto zapomenuté dekadenty analogicky k francouzským „malým romantikům“ „malými dekadenty“. Takovýchto autorů-básníků — prozaiky necháváme stranou — do našeho výboru zařazujeme padesát čtyři (doboví malí dekadenti tím nejsou vyčerpáni, uvést bychom mohli i další jména). Jde o autory narozené od konce let padesátých (Emil Musil Daňkovský, Xaver Dvořák) do poloviny osmdesátých let devatenáctého století (Jarmil Krecar, Arnošt Ráž, Karel Hugo Hillar). Z jejich díla vybíráme básně publikované od druhé poloviny let devadesátých až do roku 1910. Ve druhé polovině devadesátých let většina z nich debutuje v dekadentním klíči, někteří se v té době k dekadenci teprve přiklánějí po začátcích např. lumírovských, realistických (Karel Červinka) či anarchistických (Vladimír Houdek).

Rok 1910 jsme jako mezník přijali z několika důvodů: vedle toho, že někteří autoři umírají (Vladimír Houdek v roce 1908, Louis Arleth 1910), jde zejména o vytrácení se či oslabování dekadentního básnického gesta. Většina našich básníků jej v další básnické tvorbě opouští a přichyluje se k aktivnímu, smyslnému pojetí života, ukazujícímu ke gellnerovské či šrámkovské poetice, či vzdornému gestu neumannovskému (Karel Babánek, Emanuel Lešehrad, Josef Müldner, Julius Skarlandt), k agitační poezii dělnické (J. Havlíček), k pólu romantické fantastiky (Josef Šimánek), anebo dokonce k humoru (Roman Hašek, prózy a verše Louise Křikavy). Někteří z těchto malých dekadentů přestanou psát poezii (Šimánek, Křikava nebo K. B. Hájek), nebo přestávají vůbec publikovat (L. Soldan, K. Dražďák), respektive budou opět psát po delší odmlce a v jiném básnickém klíči (Ráž).

Nejstarší báseň našeho výboru, Soldanova „Ve tmě“, byla otištěna ve 3. čísle prvního ročníku Moderní revue roku 1895, tj. o rok dříve, než vyšlo Hlaváčkovo Pozdě k ránu. Nejmladšími publikovanými básněmi jsou čísla ze Šimánkovy sbírky Božstva a kulty z roku 1910. Většina básní ve výboru obsažených byla publikována v krátkém časovém rozpětí let 1899–1903. Malí dekadenti tak, jak jsme je ve výboru shromáždili, netvořili žádnou pevnou skupinu. Jen několik z nich pojila osobní pouta (někteří se později sešli v sdružení Sursum), jiní byli spíše solitéry, mezi jiný mi panovala umělecká nechuť (podle Karáska nebyl Dražďák „žádný básník“). Nebyli příslušníky téže generace a neměli žádný pevný vztah k institucionalizované dekadenci: z padesáti čtyř básníků do výboru zahrnutých jich třicet jedna nepublikovalo v Moderní revui, mnozí z nich naopak vydávali své texty i v tiskovinách Moderní revui vzdálených, např. v Nivě, jíž Revue opovrhovala, nebo v tradicionalistickém Máji (Jarmil M. Šerý dokonce ve Zvonu v době, kdy jeho redaktorem byl Jar. Vrchlický, antipod dekadentů), jiní publikovali po boku autorů katolické Archy atd. V rámci svého díla se k dekadenci přikláněli různou měrou: někteří jí zasvětili celé své dílo (Arleth, Houdek), pro jiné byla dekadentní poetika jen zastávkou v tvorbě, a to i třeba kratičkou a jednorázovou (X. Dvořák). To, co je spojovalo, a důvod, proč jsme je do přítomného výboru zařadili, je jejich dekadentní poetika.

................

z doslovu Pavla Šidáka