Gustav Kapusta - literát k popukání

Hlavní hrdina, spisovatel Gustav Kapusta, sám sebe považuje za uměleckého génia, přičemž už léta marně čeká na svůj bestseller, který by mu přinesl uznání a finanční kapitál. Od té doby, co žije s přítelkyní, se mu katastrofálně nedostává peněz: „Veškeré to objednávání přes internet, v čemž je Emička skutečný expert, pustilo mému účtu pěkně žilou. Ty její prstíky s dlouhými nalakovanými nehty rejdí po klávesnici jako čertovské plamínky.“

Gustav pronásledovaný mučivou vidinou chudoby v noci nespí a zpocený se převaluje na vlhkém polštáři, dokud se nepřišourá ráno. Začíná mít podezření, že mu pomalu, ale jistě ujíždí vlak, že do tohoto světa jaksi nepasuje: „Připadá mi čím dál zajímavější to pozorovat a čím dál nesnesitelnější v tom žít.“

V zoufalství přijme zakázku napsat román, jehož zápletku vysoustružili v nakladatelství. Příběh má vyprávět o mladém muži jménem Ondřej Horák, který se rozhodne vysvobodit spoustu žen z osamělosti a bezdětnosti…

O prozaikovi a recenzentovi Ondřejovi Horákovi se příliš neví, že je velmi úspěšným ghost-writerem, o čemž svědčí více než sto padesát tisíc prodaných výtisků titulů, na nichž v této roli spolupracoval – mj. dosud nejúspěšnějším zůstává bestseller Zdeňka Pohlreicha Prostřeno bez servítků (2010). A právě takovým nájemným spisovatelem se z nouze stává i hrdina Horákovy novely Poslední voják lásky. Není to však zdaleka jediný rys, který mají Gustav Kapusta a Ondřej Horák společný. Jsou to také kořeny v Českých Budějovicích, mizerná znalost němčiny, zklamání z neúspěchu „velkého románu“ a zkušenost se současným prostředím literární Prahy. Zmíněná jihočeská metropole, město na dvou řekách se dvěma pivovary, hraje v novele podstatnou roli, autor vypráví rovněž o česko-rakouském pomezí a o mizení němčiny z polistopadového českého prostředí.

Poslední voják lásky má tři textová patra: příběh o neúspěšném spisovateli, dále úryvky z knihy, kterou na zakázku píše, a současně autorské poznámky pod čarou, jichž je stejný počet jako kapitol – jedenáct – a které korigují Gustavovy názory a jeho nedokonalou paměť.

Zatímco předchozí dílo Ondřeje Horáka Pohlavní styky má osm set stran, Poslední voják lásky jich má osmdesát. Po systematickém mnohaletém psaní „kratochvilné veselohry“ vznikala novela také úplně jinak – spontánně, během jedenácti letních večerů. Po komerčním neúspěchu svého dosud nejrozsáhlejšího díla se Ondřej Horák cítil být za zenitem, pokud ne rovnou v cílové rovince. Domníval se, že se mu nedostává sil nic dalšího psát, že už nemá smysl vydávat cokoliv dalšího. Povzbudilo ho, když si uvědomil, že mu pořád ještě není tolik, kolik bylo Bohumilu Hrabalovi, když mohl konečně oficiálně debutovat. Nyní je zvědav, zda je Poslední voják lásky „vykročením někam jinam, nebo pouze ještěrčím ocáskem, který mohl pokojně odpadnout a nemusel být vůbec publikován.“

Na otázku, zda se obává, jaké budou recenze, autor, sám recenzent, odpovídá: „Když rozdáváte, musíte umět přijmout. Ostatně to, že vyjde recenze, je pořád znakem toho, že se vaší knihou ten druhý nějak zabýval.“