Malý hold velkému básníkovi - básně Rudolfa Altschula

Pokud Rimbauda vždycky předbíhal jeho mýtus, pak u Altschula to platí dvojnásob: byl spiritus movens a možná i agens spořilovské surrealistické buňky. Žil rychle, zemřel mladý. Celý čas v brutálně úzké kleci protektorátního teroru. Mládí mu ale dávalo chuť do her a nekonečných dobrodružství. Dokázal mezi mřížemi té klece protáhnout hlavu rovnou do oblak. A dýchat volný vzduch. Texty, které po sobě zanechal, nejsou bezvýchodně temné, depresivně zhroucené — jsou živé, prudce pulzují. Je v nich energie, která trvá mimo čas. Jako v pohádce, jako v mýtu. Jako v psychologickém hororu se „zámeckým poslem“ v hlavní roli.

Radim Kopáč, editor

„Než se dostal Záviš Kalandra sem, napsal, že obžalovaný Smirnov byl v době vraždy soudruha Kirova už dva roky v kriminále a těžko se na ní mohl podílet. Teď je sám bezejmenným kamínkem v dole na žulu a každé ráno vychází z baráku lámat strach z další vteřiny. Odejde odsud, přežije pochod a pak ho pověsí. Stejný strach láme i Robert Desnos, který, než se dostal sem, napsal, že rozhovor mořské hvězdy s ústřicí je zvláštní. Večer sní polovinu shnilého jablka, aby se posilnil před cestou. Nepomůže to. Dojde až do Terezína, a tam umře na tyfus. Další básník, který tady láme v lomu strach, je Robert Altschul. Napsal sbírku Válka 1944 a pak ho sebralo gestapo. I tu sbírku zatkli a mučili, až z ní odpadávala slova. Odejde odsud, ale nedojde nikam. Hrob má někde. Možná. Až odejdou i ostatní, popravčí četa postaví vedle sebe admirála Wilhelma Canarise, který věděl, jak vypadá ve světle lom strachu, a Dietricha Bonhoeffera, který věděl, jak vypadá strach v lomu světla. Dozorci vystřelí, pak se převléknou do civilu a jdou domů. K ženám a dětem. Jan Kefer je mrtvý už čtyři roky. Lomy magie v lomu na strach. Flossenbürg.“

„Z nádraží zbyly jen krátery, z vagonů jen nápravy, které už nikdy nikam nepojedou. Z vězňů jen cáry lidství, střepy duší a očí. Mezi krátery a hromadami těl procházejí další vězni, tak vyčerpaní, že ani nevrhají stín. V jednom zástupu se zvednou oči a setkají se s jinými v karavaně, co táhne přes poušť rozumu jiným směrem. Vězeň číslo 9632 se na vězně číslo 37318 snad i usměje. Možná to není úsměv, možná je to jen stín slova. Na nádraží v Karlových Varech se mohli v dubnu 1945 potkat básníci Robert Desnos a Rudolf Altschul. Za pár dní budou oba mrtvi, stejně jako je dávno mrtev Johann Wolfgang Goethe. Surrealismus běsu.“

Jiří Padevět,  Střepy času, krajin, konspirací/Nalezený deník, Pulchra, Praha 2015

......

A onen zlý muž provoněn nikotinem

Bylo to prastaré město

Vypitých krás

Hvězdy

Kouřící alkohol z křišťálových mís

Zítra jako list naděje

Možná

Ty krásná útlá

Se spinety v bocích

Krása již zpitá ve vlhkých sukních

Zítra

Jež dnes přijde do salonu

Ve kterém pianista hrával

.....

S LY Š E N Í

Skleněná fialka

Závrať by byla příliš hrubá

Pro naši noční hudbu

Gondola klavíru nás převáží

Magické oko divadelních kulis

Vilém Blodek se naklání přes rampu

Básni jež děláš růžovou gloriolu lásky

Tvůj zpěv

Tvůj klín

Miluji tě abych byl nazýván hrdinou

Den a noc

Přesýpací hodiny

Černobílý korset

V jehož ňadrech hrají špendlíky

Tuberkulosu

Raketou zpěvu přivíráš své oči

Ani

Na Riviéře zrají pomeranče

Blaník se otevírá

Vycházejí ženy davová symfonie

Na bílých márách nesou královnu krásy

Venuše Indická melodie

Hrdinství