Nezapomenutelný Jan Zábrana by se dožil 90 let

První deníček šestnáctiletého gymnazisty je jakýmsi světlým prologem k temným rokům po katastrofě „vítězného února“. Mládenec z Humpolce hltá neuvěřitelné množství knih, mudruje o umění, politice a ženách, přiznává čtyřku z tělocviku a zpěvu, miluje poezii, patřičně obdivuje pana prezidenta Beneše, patřičně si váží rodičů, patřičně a rytířsky se chová ke slečnám. Osud si pro své drsné prostocviky vybral docela normálního, kultivovaného kantorského synka z maloměsta. Ještě doznívá jazz, ještě se promítají poslední americké filmy, ještě vycházejí knížky. Ještě lze duchaplně polemizovat se lží tlampačů a připravovat se na univerzitní studia. Deník končí 4.března 1949. O půl roku později je Zábranova maminka v rámci celostátního zátahu na národní socialisty zatčena a odsouzena na 18 let. Za dva roky nato odsuzují i Zábranova otce na 10 let. Humpolečtí komunisté vyženou dvacetiletého studenta z rodinného domku rodičů, po němž předtím závistivě pokukovali a nyní jej konečně mohli zabavit. Jan Zábrana si najde podnájem v Praze, pokouší se studovat, ale ani to nesmí. Musí do fabriky. „Že se člověk nemá litovat a nemá být sentimentální? Kašlu na tyhle morální kategorie pionýrských vedoucích. Svíjím se steskem a zoufalstvím, když na některý z těch roků pomyslím. A myslím na ně vlastně pořád. Tohle období mého života je jediné, které je ještě palčivé, jediné, o které mám dodnes živý zájem.“ Nikdy nezapomene na dlouhé, chmurné cesty po bolševických koncentrácích, na své návštěvy u rodičů… 

Viktor Šlachrt, Respekt 1992, z textu k vydání deníků Celý život