Míň než nula

(...) Při čtení Ellisovy prvotiny si člověk uvědomí, že nihilismus intelektuálního střihu je velmi dynamický a vlastně podnětný. Ellis jde o krok dál: zlatá mládež v jeho knize, která sviští po Sunset Boulevardu tam a zpět, sleduje MTV a hraje videohry, zdaleka netvrdí, že nic nemá smysl. Netvrdí totiž vůbec nic, vyjma každodenních banalit. Mezilidské situace mizejí před očima, jako by pod každou z nich byl kanál, jímž protečou kamsi do zatuchlé tmy, dialogy se rozpadají do nesmyslných nebo zcela mechanických sentencí. Ellisovi se s minimálními prostředky podařilo vytvořit nikoli silnou atmosféru, ale působivé vakuum. Po ulicích L. A. vane prázdnota, vybírá popelnice, hledí ze zrcátek, z nichž krásní mladí lidé sjíždějí lajny koksu. Autor pochopitelně nemoralizuje, pouze zobrazuje; ale samotné zobrazení je názor. Tomuto zobrazení se přizpůsobuje vše, Ellis se vzdává vtipů, stylistických kudrlinek, potlačuje psaní jako estetický akt. Míň než nula je syrová, nekašírovaná próza, jež zachycuje život, který ztratil opodstatnění.