Austerlitz

(...) Fragmentárnost Sebaldova " fotografického" stylu kontrastuje s místy až nesnesitelně impresionistickým popisem krajiny (prchající perlově šedý opar, apod.), ale i ten dává smysl - fotografie se mění v Turnerův akvarel, " obraz bez substance", co se vynořuje z mlhy. Stejně záhadně jako se Austerlitz objevil, v závěru románu i mizí, němý v mlze jazyka, neviditelný v prázdných fotografiích - " my, kteří jsme ještě naživu, jsme v očích mrtvých nereálné bytosti, viditelné jen někdy, v závislosti na určitých světelných poměrech a atmosférických podmínkách".

(...) V prvé řadě se zde tematizuje nenávratně mizející a měnící se prostor a čas. V esejisticko-výkladových pasážích nás Sebald podrobně seznamuje s některými stavbami a okolnostmi jejich vzniku (antverpské nádraží, bruselský Justiční palác, pevnost v Breendonku); figurují zde svou monumentálností a neosobností téměř jako zástupné symboly modernity. Zároveň jsou v mnohém podobné údělu hlavní postavy, když odrážejí její psychické rozpoložení. Austerlitz žije v čase, ale prostřednictvím paměti zároveň i mimo něj. Paměť, vzpomínky i představy jako by mu byly jakýmsi paralelním prostorem a časem: jak harmonickým, tak traumatickým.

(...) Jelikož je příběh konstruován jako vzpomínka na vyprávění o vzpomínání, dochází k rozmělnění děje do fluidního oparu. V protikladu k Austerlitzovu beztvarému vyprávění stojí fotografie ilustrující příběh. Z proudu textu tak po sobě vystupují velmi ostré a výrazné fotografie, podobně jako z Austerlitzovy paměti vystupují zcela konkrétní obrazy z uplynulých let. Pokud fotografie ve Vystěhovalcích fungovaly jako pevné body, kolem nichž se vytvářela křehká síť příběhu a napětí díla vznikalo komunikací obrazu a textu, v románu Austerlitz je textová linka mnohem výraznější. Přesto si uchovává mnohé ze své prchavosti a román lze brát jako završení autorovy poetiky rozvrhnuté ve Vystěhovalcích.

(...) Austerlitzovi se postupně vynořují zasuté vzpomínky, a to i díky tomu, že se vydává po stopách svého otce do Paříže a své matky do Prahy a do Terezína. W. G. Sebald vypráví příběh, jakých již literární díla nabídla stovky. Svébytný je však jeho tón. Svou rozvahou - někdy až jakoby otupělou - dokládá, jak hluboko hitlerovský experiment zanechal bolestivé jizvy. Evropu ovládlo mlčení. Jedni nemohou pro svou bolest najít slova, druzí mlčením halí špatné svědomí. Touto krajinou kráčí Austerlitz: "Někde v minulosti, pomyslel jsem si, jsem udělal chybu a jsem teď v jakémsi jiném, nesprávném životě."

(...) Do neuvěřitelné šíře se pak rozrůstají Austerlitzovy vzpomínky a úvahy historického, vědeckého, filozofického i čistě soukromého rázu, jimiž se ubírá jeho cesta za poznáním vlastní identity. Rozvíjí se z dřívějšího sídla tehdejšího Státního archivu v podivuhodné budově na pražské Malé Straně za pomoci tamní pracovnice Terezy Ambrosové. Zejména partie Austerlitzovo pátrání v Praze, ale i v Mariánských Lázních a jiných místech jsou strhující a často napínavou četbou. Místy si nezadá s detektivkou a pohybuje se mezi žánry - je tu trochu sci- fi, hopdně fiktivníchi memoárů, ale i esej, a bezesporu jsou zde skryty vedle fikce a snu i reálné prožitky. To vše Sebald bohatě ilustruje tajemnými i reálnými fotografiemi, které působivost jeho knihy jen ještě prohlubují.