Příběh prince Gendžiho 4.

(...) Paní Murasaki jej údajně dopsala kolem roku 1008. Je to první velký psychologický román světa, který geniálně předjímá objevy dr. Freuda o lidské mysli a v mistrné drobnokresbě si nic nezadá s romány Marcela Prousta. Kdybych měl shrnout v nejhutnější zkratce, o čem román paní Murasaki pojednává, citoval bych právě báseň paní Izumi zmíněnou v úvodu. Příběh prince Gendžiho je grandiózní dílo o pošetilosti lidského srdce, jeho nejtemnějších zákoutích, ale zároveň o možnosti prozření a osvícení. Ano, všichni jdeme z temnoty do temnot, ale můžeme zahlédnout spásné světlo měsíce, který v buddhistické symbolice znamená osvícení. Je až neuvěřitelné, jak japonská dvorní dáma z 10.-11. století dokázala organicky zabudovat do podtextu díla celou tu jasnozřivou, ač pochmurnou moudrost buddhistického názoru na život, aniž přitom ztratila základní japonskou radost z věcí, které těší smysly: hudební večírky, nádherné látky a ladění jejich barev, soutěže o nejsvůdnější parfém či nejlepší báseň, slavnosti jarních květů nebo rudnoucího javorového listí na podzim.