Hmota a paměť: Esej o vzathu těla k duchu

(...) Srdce zkoumání tvoří role paměti, respektive souhry vnímání a vzpomínky. Bergson dochází k závěru, že vzpomínka je jiného řádu než vnímání, i když se jedno bez druhého jen těžko obejde. (...) Svobodný člověk je v Bergsonově světě jen ten, kdo se za všech okolností snaží nezbavovat své minulé zátěže, a naopak je připraven ji aktuálně a tvořivě rozpracovávat. S vědomím, že Vše trvá. V českém prostředí, kde je vztah k minulosti hnán spíše myšlenkou vytěsnění a tlusté čáry, zní tento závěr i po sto letech víc než současně.