Zřejmě rozhodujícím impulsem k napsání knihy bylo zjištění, že od roku 1980 jezdíval Hrabal do Libice nad Cidlinou, kde vždy o adventní neděli po jedenáctkrát vyprávěl na evangelické faře o svém vztahu k náboženství a duchovnu. A ke všemu ještě Hošek zjistil, že některé z Hrabalových proslovů byly nahrávány, šťastným řízením osudu se mu podařilo vystopovat Jiřího Hofmana z Aše, který mu předal sedm kazet. A jak píše Hošek, "je to unikát, který vrhánové světlo na řadu jeho textů." Zároveň pásky – jejich přepisy ještě vyjdou – posloužily při psaní Evangelia.

Jak tedy z nahrávek Hrabal vychází? Hošek v rozhovoru pro Salon Práva doslova říká: "Byl to člověk mimořádné duchovní citlivosti. Dá se říct, že měl mystické vlohy. Neustále nahlížel přes okraj lidské existence, smrt vnímal jako mezník, odkazující k věčnosti."

Záměr své knihy pak vysvětluje v jejím úvodu: "Takže, o co vlastně v této knize půjde? Vydám se po stopách otázek, které mi celá desetiletí vrtaly hlavbu: Proč je nejčastěji zmiňovanou postavou Hrabalova díla Ježíš Kristus? Proč pořád dokola mluví o věčnosti, o nebesích, o transcendenci, o metafyzice? Proč tak často používá ve svých knihách svatá slova? Proč stále znovu cituje duchovní literaturu od Bible po Lao-tsiovu kanonickou knihu tau a ctnosti?"

A tak také Hrabala a jeho tvorbu nahlíží, ne z literárně-vědného pohledu, ale spíše se soustřeďuje na její duchovní dimensi. Zároveň je jen k dobru věci, že se nepouští do hodnocení či polemiky s literárními vědci, protože, jak sám říká, není bohemista, není literární vědec. "Jsem teolog a religionista," dodává. Ona duchovní dimense je přitom v hrabalovských studiích probírána pouze okrajově, až se zdá, jakoby si jí teoretici buďto nevšimli, anebo ji spíše nepovažovali za tak důležitou. A možná se do nějakých reflexí raději ani nepouštěli, kdoví. V každém případě lze říci, že Pavel Hošek svým rozborem Hrabalových duchovních motivů a inspirací zaplnil prázdné místo (a říkáme si, podobně že by si to zasloužily i Hrabalovy filosofické konotace, byť i těm se Hošek věnuje – všem, není filosof).

Jak Hošek, dovozuje, v Hrabalových lytických básních a dalších raných textech se často objevují "sakrální motivy, spojené s katolickou zbožností: kněží, mniši, řeholnice, světci a světice, svátosti, andělé, nebeské kůry, kropenka se svěcenou vodu, oltář, růžence, misál, hostie, monstrance, křest, biřmování, svaté přijímání, zpověď, mše, Boží muka... svatozář, trnová koruna," a jak dál píše Hošek, Hrabal tím vyjadřuje svou "niternou zkušenost, i takovou, která nemá náboženský obsah v obvyklém slova smyslu, nejčastěji milostné vzplanutí ve vztahu ke krásné dívce a také okouzlení krásou přírody." Hrabal ale zmiňoval i "velké postavy dějin křesťanské duchovní kultury, jako byli Augustin, Eckhart, Kusánský, Böhme, Ignác z Loyly, Terezie z Avilly, Thomas Traberne a mnozí další."

Tak například, Hošek zmiňuje pro Hrabala důležitou Kristovu větu o násilnících, kteří vcházejí do Božího království – podle Hoška tuto "záhadnou větu" chápal tak, že "i lidé, kteří nemají vlohy ke spořádanému životu, lidé všelijak narušení, neukáznění a podivní, nebo také mimořádně nadaní a zároveň křehcí umělci, bohémové, prokletí básníci, rebelové a buřiči, se silou své opravdovosti ‘vbourávají’ do Božího království a jsou do něho přijati, přestože nesplňovali kritéria křesťanské morálky a řádného způsobu života podle Desatera,"až si můžeme říci, že si tím dal v podstatě jakési rozhřešení, že to psal o sobě. Ostatně, Hošek to dokládá citací z Hrabalovy adventní promluvy z 16. 12. 1984: "Žil jsem jako nižší kristus, vycházel jsem vždycky na všecko z těch druhejch, co potřebujou ti druzí... Velice dobře jsem pochopil., že Kristus potom jako mladý muž radši seděl napůl s ženskejma pochybné pověsti, napůl s těma celníkama, s rybářema, s jurodivýma... No tak žiju i dodnes."

Na jiném místě Hošek dokazuje, že Hrabal často píše či mluví o mystické zkušenosti, píše také o tom, že se Hrabal neomezoval na odkaz křesťanství a Bible, píše o Hrabalově hlubokém vztahu ke spisu Tao Te ťing, knize, "kterou nosil stále u sebe, ohmatanou, umaštěnou, pomačkanou a potrhanou. Dokonce i do kladenských hutí si ji nosil. Pod propocenou košilí."

Josef Rauvolf