Ten nekompromisní, srdcervoucí Blanchard

Začínat po smrti

Každý skutečný básník v sobě nosí hnízda individuální revolty, dobře ví, že sám není ničím, ale to co hledá je vším. Patří k nim i Maurice Blanchard. Jeho básně, v nichž se prochází stádem měst, loď se vrací ohnivou cestou, ledový vítr bičuje zemi, kde každý sleduje svou cestu a svou proměnu, svou krutost i dokonalost a kde nás nabádá, abychom měli svůj stín za slunce jsou tím co nás nahlodává, co nám ukazuje i jiné cesty, než ty obvyklé, našeptává
nám tajemství světa, cesty a setkání, ukazuje že společnost není to, za co se všeobecně vydává.

Narozen v roce 1890 prožil během svého života všechny katastrofy minulého století, všechny otřesy, hrůzy i naděje, ale žádná z těch událostí neotřásla jeho nezávislostí. Jeho život a dílo se podobají jiskřícímu ledovci, jehož autobiografická část zůstává ponořená pod hladinou, aby nicméně byla nedílnou součástí viditelné básně.

Již v mládí byl silně ovlivněn četbou Nietzscheho, která jak sám tvrdí, dala smysl jeho životu, zbavila ho okov otroka. Nicméně dál, byť s jistou ironií sledoval svou dráhu strojního inženýra a několik let dokonce pracoval na konstrukci letadla společně s Luisem Blériotem, který uskutečnil kdysi první let přes kanál La Manche.

V roce 1927 zažil Blanchard v pravém smyslu šok, který změnil jeho život. Před pařížským nakladatelstvím José Cortiho se začetl do jedné z básnických sbírek Paula Éluarda. Objevil pro sebe surrealistickou poezii, její obraznost, podvratný dech, svobodu a revoltu. O sedm let poté vydal svou první básnickou sbírku.

Třebaže se nikdy nestal v pravém slova smyslu členem surrealistické skupiny, měl mezi jejími členy řadu blízkým přátel i obdivovatelů. André Breton ho považoval za jednoho z největších žijících básníků.

Poněkud paradoxně byl čten a oceňován zejména básníky. René Char o něm v jednom dopise napsal: „Je hbitý, diskrétní, sukovitý, modravý, ten srdcervoucí Blanchard...“. A Noël Arnaud v roce 1945 ho neváhá označit za „nejryzejšího básníka doby“.

Blanchardova poezie je současně diskrétní i útočná, plná konkrétních obrazů, ostrá jako nůž, ironická i blasfemická, plná podivuhodné harmonie i nečekaných přeryvů zoufalství, vzpoury, černého humoru. V básni nezná slovo kompromis, jediné co existuje je dobrodružství, alchymie metafor, moc slova, síla imaginace.

Po Blanchardově smrti v roce 1960 zůstávalo jeho dílo známé jen hrstce přátel a obdivovatelů. Je však jedno z mála, které jasně osloví mladou básnickou generaci z počátku 70. let. Blanchard pro ně patřil k těm nemnoha básníkům, pro něž jakákolli iluze o současném světě a všech jeho nanejvýš tristních spektáklech byla prokletím: „Lze žít bez naděje? Zajisté, žije se mnohem lépe a život je mnohem osobitější. A to je nanejvýš důležité“.

Tak jako každé setkání s opravdovým básníkem a skutečnou poezie i toto mělo svá tajemství, zákruty včetně stínů, které je doprovázejí, aby se nakonec zase jen ukázaly přitažlivým světlem. Vůbec poprvé jsem se setkal s jeho jménem počátkem 70. let minulého století v surrealistické revue Coupure v rámci jedné strany složené pouze z citací. Ta jeho mě hned nadchla, oslovila jasnou a svobodnou řečí: „Nejkrásnější socha je šedá dlažební kostka, čtverhranná dlažka ta těžká kostka vržená do ksichtu fízlům“. O koho jde jsem však v to době neměl toho nejmenšího tušení.

S Blanchardem coby básníkem jsem se seznámil o několik let později, s jeho dílem poněkud na přeskáčku po dlouhých letech. Jeho první výbor jsem náhodou objevil u pařížských bukinistů počátkem 90. let s přízračně ironickým názvem: Začínat po smrti. Stejně jako ta další. Postupně jsem se seznamoval a pronikal do této jedinečné poezie, svým hlasem vzácné i ve Francii, do tohoto svátku, o němž jak tvrdí jedna z jeho raných sbírek, nic nevíte.

Jan Gabriel