Svatava - román o hledání duchovního světla v okultistické Praze

Děj přenese čtenáře do líhně českého spiritismu v Nové Pace i do předválečné Prahy experimentující s jógou a drogami, stejně jako do kouzelnické komunity na newyorském Manhattanu či do exotické Indie, kde se na svou velkolepou duchovní misi připravuje nový mesiáš.

Román se zabývá otázkou autenticity a emancipace, které se v umění projevují odklonem od popisného symbolismu k nepředmětné abstrakci, v módě apropriací kalhot do ženského šatníku a v duševní rovině návratem od naplňování potřeb druhých zpátky k sobě. Tento vývoj se také znatelně propisuje do jazyka vyprávění. Kniha je syntézou dvou dějových linií, které se liší nejen obsahem, ale i formou.

První část, sledující osudy tří pražských teosofů, je psána květnatým stylem s častými odbočkami, jež uvádějí čtenáře do dobového duchovního a uměleckého kontextu. Druhou část, ve které se naplno projeví dosud upozaděné spiritistické médium Svatava, tvoří nadčasový rytmický text zkoumající otázky základního lidského údělu, hledání sebe sama a naplnění vlastního potenciálu. Z vedlejších postav románu, reprezentujících outsidery a lunatiky, se stávají hlavní hrdinové.

„Jako by ten román psali dva lidé. Ta první Jolanta Trojak je okouzlená schopností slova vyprávět a tvořit. Píše s lehkostí, šarmem a vtipem o všech těch hledačích nadskutečna, kteří na sklonku La Belle Époque věří ve schopnost člověka překročit hranice do jiných světů. V druhé části románu se však objevuje jiná Jolanta Trojak, která jako by se nějaké hranice skutečně dotkla a pochopila, že cesta k poznání nevede mimo tento svět, ale do nitra člověka. Vyprávění se zpomaluje a zadrhává a stává se neurčitým spolu s tím, jak někdejší spiritistické médium Svatava přestává být pouhým objektem, uvědomuje si svoji identitu a stává se subjektem vlastního života. Věřím, že stejnou proměnu zažijí i čtenáři Jolantina románu,“ říká šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík.

První část knihy tak může být chápána jako přesně vymezený půdorys, na kterém stojí druhá, ne tak jasně uchopitelná část. „První části Čas blázna, nazvané po stejnojmenné tarotové kartě, dominuje linka pražských teosofů toužících po osvícení a s ním souvisejících nadpřirozených benefitech. Jejich příběh ctí žánr okultistického románu a o duchovnu se v ní více diskutuje, než by se prožívalo. Dopodrobna jsem kvůli ní studovala umělce dekadence a avantgardy, které zlákala mystika nebo se na duchovní vlně, stejně jako jedna z mých románových postav, alespoň s gustem svezli. Název druhé části — Z Marsu — se vztahuje k planetě, jež se mezi spiritistickými médii těšila velké oblibě a která byla jednou z nejpopulárnějších destinací astrálního cestování i předlohou řady medijních děl. Odkazuje také k transformaci, jíž hlavní hrdinka prochází, kdy se její duše navrací z bezbřehosti ducha zpátky na zem, do těla. Linka Svatavy je prožitková a vycházela, zjednodušeně řečeno, ze mě samé. S nadsázkou by se dalo říci, že vznikala tak, jak tvořili spiritističtí umělci — medijním způsobem. Velkou roli při psaní hrála také elektronická taneční hudba, jejíž poslech byl nedílnou součástí tvůrčího procesu. Možná právě jí vděčím za to, že se mi text začal automaticky skládat do rytmických celků. Mimochodem, rytmus byl vždycky důležitým faktorem při dosahování rozšířených stavů vědomí,“ vysvětluje autorka.