Mantisa

(...) John Fowles se sice před osmi lety nechal v Daily Telegraphu slyšet, že ´na této planetě existují toliko dvě rasy, inteligentní a hloupá´, to však neznamená, že by jeho prózy byly psány spikleneckou šifrou ve vzdělaneckém ptydepe. V souladu s představami postmoderny jsou jeho knihy otevřeny relativně komukoli, protože počítají s několika významovými rovinami. Platí to samozřejmě i o Mantise, jenomže s tím rozdílem, že ´atraktivní´ půdorys ´nižších´ žánrů ovládl pouze její část a obsazení protagonistů text záhy popostrkává do zóny čistokrevného univerzitního románu, jaký už třicet let udržují při životě autorovi krajané Malcolm Bradbury a David Lodge.

(...) Mantisou prostupují ironie, sebeironie a parodie, tedy síly podkopávající platnost všeho, co jim přijde pod ruku- od představ o klasických řeckých mýtech (pastýř místo hry na píšťalu onanuje u Zřídla poezie,"ve skutečnosti" pouhé bezvýznamné tůňky), až po šlechetnost úmyslů nynějších literátů (pracují dle hesla vše "pro akademické čtenáře", protože "jenom ti se dneska počítají").