(…) Počkej na moře je příběh o pocitech. O láskyplných dotecích, nesmělých pohledech i o zběsilém tlukotu srdce. Neřeší společenský kontext ani jiné postavy, výhradně se zaměřuje pouze na příběh studenta a profesora. Autorka k vyprávění zvolila ich-formu, vše se tedy čtenáři dozvídají pohledem Larse. Jen jemu vidí do hlavy, zabývají se jen jeho myšlenkami – profesora tak znají také pouze z pohledu vypravěče. Nikdy se tak nedozvědí, o čem v dané situaci přemýšlí profesor, což je věc, která by se některým nemusela líbit, obzvlášť u příběhu, který stojí na pocitech a myšlenkách.
Na druhou stranu, čtenář se tak může na malou chvíli vžít do mladého člověka, který je hnán vášní a mladickou nerozvážností, nebojí se riskovat, ale zároveň ještě hledá sám sebe a nepřemýšlí nad tím, jaké to bude mít následky. V tomto případě by pak kapitoly zaměřující se na myšlenkové pochody profesora působily spíše rušivým dojmem. (…)