Pakáž

(...)Protože autorka pochází ze země, která byla kdysi, stejně jako Česká republika, součástí rakousko-uherské říše, vypráví vlastně i naši historickou zkušenost. Ovšem nemylte se, není to žádné suchopárné dějepisné pojednání, Helferová ji vysvětluje prostřednictvím událostí ve vlastní rodině. Začíná na začátku září 1914, kdy pošťák přinese jejímu dědovi Josefovi povolávací rozkaz do světové války. Právě tímto konfliktem prý skončila idyla devatenáctého století a začala drsná realita moderní doby.(...) Hodnocení 70 %

(...) Vypíchnout je nutno dva momenty, které z Pakáže dělají výjimečný text. Zaprvé rakouská spisovatelka píše o rodině či přesněji o lidech, kteří opravdu nechtěli nic jiného než být normální – mít pokoj a mít taky vždy dost jídla. Což jde přesně proti duchu dnešní literatury, kdy se hledají nejrůznější výjimečné, až bizarní detaily a příběhy, avšak výjimečnost absentuje v samotném základu, v jejich podání. A zadruhé Monika Helferová postavila do centra vyprávění svou babičku. Ovšem nejedná se o žádné sentimentální, uvzlykané vzpomínání na stařenku v zástěře a se šátkem na hlavě, která byla tak hodná a jejíž náruč byla tak široká a hřejivá… Ne, nic takového, autorčina babička Maria je tu živou, krásnou ženou, již by chtěl každý chlap ze vsi alespoň jednou mít. Babička je zde sexuálním objektem, jelikož to není žádná babička, je to mladá matka rozrůstající se řady dětí. (...)

V románu o osudech své vlastní babičky, která za první světové války zůstala sama na výchovu a obživu početné rodiny, poukazuje rakouská spisovatelka na přínosy i nástrahy spojené s hledáním vlastní identity.