V noci je každá krev černá

Sugestivní román V noci je každá krev černá nenechá čtenáře ani na chvíli vydechnout.

„Ten čokoláda je ale divnej,“ říkají si bílí vojáci v zákopech, když myslí na svého černošského kolegu ve zbroji Alfu Ndiaye. Kniha V noci je každá krev černá je zběsilé čtení o traumatu z první světové války i z rasismu. (...) ... je důležité zdůraznit, že V noci je každá krev černá není próza, která by se snažila společensko-historický kontext analyzovat. Diop se dokonce vyhýbá datům, místům nebo názvům konkrétních bitev. Jeho záměr je totiž jiný: spustit mocný proud, který čtenáře a čtenářky strhne do víru bouřlivých emocí. Sám Diop k tomu poznamenává, že mnoho vojáků ostatně ani nevědělo, kde přesně se zrovna na frontě nacházejí. Jejich jediná důvěryhodná skutečnost byla ta vnitřní. (...)

(...) Když se Sigmund Freud věnoval klinické terapii vojáků vracejících se z front první světové války, začal si všímat jevu, který měl záhy významně proměnit jeho dosavadní představy o fungování psýché. Způsob, jímž vojáci zpracovávali válečná traumata, se totiž vymykal „principu slasti“, který Freud chápal jako základní regulační mechanismus všeho, co se děje ve vědomí. Jednoduše řečeno – existuje v nás automatické puzení ke slasti a odvracení se od bolesti.

Jenže v případě válečných traumat zakladatel psychoanalýzy zjistil, že to úplně neplatí: Namísto toho, aby se prožité trauma stalo jen další vzpomínkou patřící minulosti, neustále se ve vědomí opakovalo coby obnovovaná zkušenost. Cyklicky se vracelo jako vytěsněná událost, kterou se nepodařilo vnitřně zpracovat tak, aby se mohla stát integrální součástí koherentní identity. Freuda to vedlo k překonání principu slasti a k postulování existence takzvaného todestriebu, tedy pudu ke smrti, a to jako nejen komplementárního, nýbrž i původnějšího pudu, než je samotná vůle k životu.

Drsné, intenzivní čtení z fronty. Ponor do mysli senegalského mladíka, který právě viděl zemřít svého nejlepšího přítele ve válce, s níž neměl mít nic společného. Odehrává se totiž v Evropě. Rytmizovaná próza utíká před očima, i když zároveň nejde o lehké čtení. Diopův román byl oceněn Goncourtovou cenou i mezinárodní Booker Prize.