Neutěšenci

(...) S odstupem se totiž zdá, že Ishiguro v Neutěšencích skvěle zvládl to, čemu se říká jednota obsahu a formy. Točí-li se v kruhu román o nenaplněném životě a ztrácí-li hrdina příležitosti i proto, že řečí nedokáže nic smysluplného sdělit, má se stejně frustrovaně cítit čtenář, aby se s ním ztotožnil. Tak lze snad chápat i hříčku v příjmení Ryder – tj. reader and writer. Také čtenář má zakusit, jaké to je, když mu vše uniká, zároveň se nic neděje a nic nemá svůj konec. A když ho nakonec čeká – to není spoiler – velké prázdné nic.

Ze všech autorových titulů vzbudila tato více než šestisetstránková kniha svého času zdaleka nejrozporuplnější reakce a je dobře, že se k nám dostává až poté, co jsme měli možnost seznámit se s Ishigurovými slavnějšími a o poznání přístupnějšími díly. Četba této knihy je totiž často velice vyčerpávající, ba frustrující.