Geniální přítelkyně: Díl první

(...) Její díly totiž fungují zároveň jako příběh přátelství, studie symbolického násilí, výpověď o nesvobodách ženského těla, úvaha o síle jazyka i jako svědectví o tom, zda je opravdu možné uniknout prostředí, v němž jsme dospívali, anebo zda se jeho znaky vždy proderou na povrch jako houževnaté výhonky, které je potřeba zas a znova vytrhávat… Elena a Lila vyrůstají v neapolské čtvrti plné chudoby, násilí, nespravedlnosti a mafiánských praktik. Vypravěčka Elena se díky vzdělání dokáže z tohoto prostředí vymanit, její přítelkyně Lila naopak zůstává. Obě – někdy společně, někdy zvlášť – usilují o to, svou zkušenost pojmenovat, porozumět jí a pohnout sociální realitou, v níž žijí.

(...) Síla knih Eleny Ferrante spočívá v autenticitě, s níž nahlíží ženské osudy. Žádné iluze a ideály, jen syrová pravda, pochybnosti, zoufalství. „V Itálii má její popularita co do činění s tím, jak upřímně píše o hanbě, znechucení, sexuálním ponížení a pachuti, kterou má mateřství. V italské beletrii bylo a do jisté míry stále je neobvyklé, aby ženy psaly o tak vnitřních a osobních věcech,“ tvrdí Ann Goldstein, která překládá Ferrante z italštiny do angličtiny. Jak to, že tahle témata tak rezonují i jinde, nejenom v konzervativní Itálii, kde jsou genderové stereotypy stále silně vkořeněné? Je to především díky mnohovrstevnatosti jejích hrdinek, jejichž vlastnosti jsou často odpudivé, které ale velmi pravdivě, bez příkras a otevřeně reflektují vnitřní zápasy; nejdrásavěji pak v případě matek, které mají daleko k ideálu mateřství.

(...) Na první pohled se může jevit jako jeden z mnoha krátkodechých bestsellerů, který oblaží především čtenářky, ve skutečnosti ale tato neapolská tetralogie nenápadně podsouvá zásadní otázky, aniž by se ale zvrhla v agitku. (...) Úspěch Geniální přítelkyně spočívá i v tom, že současný svět ukazuje přesně. (...) Když je něco tak úspěšné a oblíbené jako tato neapolská tetralogie, vyvolává to samozřejmě určité podezření, jestli člověk nenaletěl. A tak ve chvíli, kdy jiní mluví o přístupnosti, univerzálnosti, obdivuhodné nekomplikovanosti, ti nejpodezřívavější, nejintelektuálněji zaměření a zároveň někdy i ti nejefektnější přicházejí s pojmem „kýč“... Geniální přítelkyně opravdu není Faulknerovo Když jsem umírala, není to dílo drásající čtenářovo vědomí, ale rozhodně ani nehladí po srsti. Ušpinit tetralogii Eleny Ferrante v rámci intelektuálního fouňovství nálepkou kýč by tedy bylo nespravedlivé.

(...) Ústředním motivem celé tetralogie je ženské přátelství. Způsob, jakým Ferrante vyobrazuje nejintimnější ženské vztahy, překračuje rámec jejich typického uměleckého ztvárnění – tedy jako trvalé a nekomplikované solidarity a sounáležitosti. Přátelské vztahy obecně jsou podle ní nepředvídatelné a absolutní důvěra může jednoduše vyústit v katastrofu, jakmile narazí na zradu nebo manipulaci. (...) Autorce se ale podařilo konvenční literární formu naplnit odkazem italského radikálního myšlení. Její knihy se prodávají po milionech na celém světě. Ne každý čtenář samozřejmě tento širší plán rozpozná, ale nepochybně hraje v románech důležitou roli. Jak píše Dayna Tortorici, Ferrante „dala ženám -intelektuálkám nedocenitelný dar: knihy promlouvající jazykem, kterému rozumějí jejich matky“. Ne nadarmo si Elsa Morante jako motto ke knize Příběh v historii vybrala verš peruánského básníka Césara Valleja: „Všem nevzdělaným, pro něž píši.“ Snaha přesáhnout elitní čtenářstvo a dostat důležité sdělení k běžným lidem je tím, co Ferrante spojuje se spisovatelkou, jejíž jméno si nepřímo vypůjčila.

(...) Geniální přítelkyně je osobní, otevřené a přímé vyprávění o jevu, jemuž se v literatuře příliš prostoru nedostává - o přátelství žen ve všech jeho odstínech a podobách. Pro čtenáře je podobným zjevením jako svého času film Ridleyho Scotta Thelma a Luisa (1991), s tím rozdílem, že obě hrdinky sledujeme z pohledu jedné z nich a souvisle, nejen v jedné, třebaže rozhodující fázi jejich života.

(...) Právě vidění ženského světa v Neapoli poloviny minulého století je asi nejzajímavějším momentem knihy. Je v něm nepohnutelnost předurčeným životem. (...) Kolem linie přátelství skládá útržky staré Itálie, hluku a špíny ulic. V příběhu čtenáři před očima ožívá město. Po celou dobu zůstává vyprávění konzistentní, retrospektivně popisuje historky, z nichž ani v jedné nezavadíte o humor a ani jednou vás nenapadne, že by v nich měl mít své místo.

Geniální přítelkyně je přitažlivě autentická a právem si zasloužila pozornost čtenářů po celém světě.

(...) Geniální přítelkyně není strhujícím příběhem, není to emocionální vodopád, který se na čtenáře valí. Elena Ferrante je opravdu velmi sebevědomý typ, nejenže čtenáři do tváře nehází efektní „prasátka“, ale ani nespěchá. Jako by si byla vědoma své síly, toho, že její vyprávění a postavy si čtenáře udrží tím, že jsou tak všední a uvěřitelné. Protože všechno je najednou zajímavé. To, že Elena chodí do měšťanky a pak na gymnázium, zatímco Lila nikoliv. To, že starší bratři jsou vždy až moc patrní – pořád se chtějí prát s tím, kdo se zajímá o jejich sestry –, zatímco mladší sourozenci nejsou naopak zajímaví vůbec, a tak jsou v ději taky podružní. Hlavně je ale najednou zajímavá jedna nezajímavá čtvrť v Neapoli, kde člověk pochopitelně nikdy nebyl. Může si ji najít na internetové mapě, ale daleko lepší je si ji představovat. A román ukazuje taktéž starou pravdu, že něco je živé jen tehdy, když se o tom mluví. Ať už se jedná právě o kamarádku, o pitomou latinu, či třeba řečtinu. Protože jakmile se o latině můžeme bavit s kamarádkou, už není tak nezajímavá jako ve škole. A když nám chybí Lila, začneme o ní prostě vyprávět.

Román Geniální přítelkyně byl českému čtenáři představen jako „světová senzace“ a „bestseller“. Nejde však o vylhaný marketing: první díl „neapolské tetralogie“ je vskutku uchvacující čtení, zavede vás do světlých chvil i temných hlubin přátelství dvou dívek žijících na neapolském předměstí v 50. letech minulého století. Jakmile v příběhu Lily a Elen otočíte poslední stránku, budete netrpělivě očekávat vydání následujícího dílu. A to i přesto, že se při četbě ani jedinkrát nezasmějete.

Nevíme sice, kdo se za pseudonymem Elena Ferrante skrývá, ale podstatné je jedno: vynikající první díl její románové tetralogie Geniální přítelkyně vyšel v listopadu péčí nakladatelství Prostor česky. První léta příběhu jednoho celoživotního ženského přátelství, komplikovaného vztahu dvou neapolských školaček, Eleny a Lily, nás provádějí italskými padesátými lety, snahou vyrovnat se s minulostí (každý ze sousedů má v příbuzenstvu fašistu nebo oběť války), s mocí všudypřítomných camorristů, s bohatnutím i chudnutím blízkých, i s prostým faktem, že Lila je prostě nedostižná. Ve všem.

(...) Ferranteová skvěle zachycuje ten zdánlivě bezstarostný svět dětství a mládí, který v sobě ovšem obsahuje vážnost, jaká se s přibývajícím věkem vytrácí. A konečně, i když něco – například neustále se vracející motiv školního prospěchu – může působit banálně, autorka si dává pozor, aby nic nebylo vysloveně hloupé. Daří se jí to hlavně díky upřímnosti, úsečnosti, téměř až tvrdosti, s jakou o poválečné Neapoli vypráví: nic se zde rozhodně nerozmazává, věci mají ostré hrany a krev není kečup, ale opravdu krev.

(...) Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie. Kniha se dostává k českému čtenáři záhy po ukončení jejího vydání v Itálii a nebývalého ohlasu za oceánem. Svět viděný ženskýma očima (v tomto případě se zdráháme použít klišé o vidění srdcem) byl podstatou už předchozích knih Eleny Ferrante. V Geniální přítelkyni se pak na pozadí šesti desetiletí prolnul se společenskými proměnami státu na Apeninském poloostrově. Románové přátelství dvou žen se zrodilo v padesátých letech 20. století v chudinské neapolské čtvrti. Podtitul prvního dílu zní Dětství a dospívání. Už tady je patrné, jak přátelský vztah podemílá jistá řevnivost. O to pevnější se však ukáže být. Zatím to obě ženy netuší, ale je to vztah na celý život, to přitom neznamená, že je pokaždé jen přínosný. Historie vstupuje do světa dívek zprvu jako společný zájem, postupně přerůstá v rámec, který je člověku někdy příliš těsný, i když si to většinou ani sám neuvědomuje.

(...) Úvod tetralogie vzbudil pozornost kritiky (poslední díl byl mezi šesticí kandidátů na Man Booker International Prize). Neapolská periferní čtvrť Luzzatti, 50. léta minulého století. Zde začíná příběh ženského přátelství. Jeho vypravěčka Elen jako stará vzpomíná, jak její život vždy ovlivňovala geniální Lily. A sama je klíčovou postavou pro Lilin osud, v jejích očích je geniální ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě čtvrti plné pokrytectví a násilí, konvencí a vášní. Vypravěčka nás na vzorku čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby k ekonomickému zázraku 60. let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako celoživotní soupeření.