Rok krysy

(...) Podstatnejšie je iné - Jirousova poézia, ktorá je už dávno pevnou súčasťou českej literatúry, nepotrebuje obhajobu, a nielen preto, že autor je aj laureátom Ceny Jaroslava Seiferta za celoživotné básnické dielo.

Zbierka Rok krysy bola posledným dielom, ktoré vyšlo počas Jirousovho života. Jej reflexívny charakter navodzuje už úvodná báseň („To jsou krásný vzpomínky / já si je chci zachovat“).

(...) Mám Magorovy básně rád. Co dalšího o nich znovu napsat, když básník vydá novou knížku, jako je loňský Rok krysy? Že Ivan Jirous (nar. 1944) pokračuje v tom, co dávno začal, píše dál svou jedinečnou sumu, drží svůj styl? Psát o tom, jak je jeho poezie opět vnitřním dialogem s blízkými lidmi, milenkami, přáteli, druhy z undergroundu, dávno mrtvým hospodským, se sebou samým? Dialogem tklivým, úpěnlivým, jindy naoko vyčítavým, furiantsky nazlobeným? (...) Rok krysy nedští, nelamentuje, netesá do kamene, ale hovoří lidsky vyrovnaným tónem. Magor i ke Kazatelovu " marnost nad marnost" (snad právě k němu) přimísí nostalgickou ironii, něžně furiantský vzkaz světu a jeho mlčenlivé kráse, jakož i sobě samému co spřízněnci s tím nejkřehčím.

I v nové autorově sbírce Rok krysy se básně často obracejí do minulosti, popřípadě jsou do značné míry sebereflexivní.

(...) A tak Jirous zůstává nejpřesvědčivější v ozvucích své zkušenosti vězně, pro nějž svět vezdejší není samozřejmostí. A také tam, kde je věrný své sedlácké nátuře, s níž se zmocňuje věcí pozemských i nebeských. "Já si k smrti své dolezu sám," píše v poslední básni nové sbírky a dodává: "... ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží // Nicméně doufám / že bude sněžit."

(...) Avšak rozumem tu už víc dobýt nejde ani ň - tedy kromě věcného připuštění bytostné nutnosti Ivana Martina Jirouse psát si pořád dál a pryč. Existuje u něho pro ten akt psaní nějaký ne příliš zřetelný, snad i podivný důvod, něco nesmyslného, a přitom výsostně podstatného... Právě tohle je Jirousova poezie. V Roku krysy. (...) Asi nejpřesnější bude, napíšeme-li kostrbatě, že veršům z Roku krysy vtiskl I. M. Jirous vykloubený rytmus a vytvořil z nich neokázale prosté, melodické, jakoby potichu zpívané texty.