Pod rouškou noci

(...) Román mistrovsky balancuje mezi bestialitou gangsterů a jejich lidským – v Coughlinově případě vyloženě romantickým – rozměrem. A právě díky tomu je schopen vyhnout se předpokládanému, vzhledem k četnosti výskytu už klišovitému konci gangsterek. Jeho cílem totiž není svého hrdinu vyzdvihnout a srazit znovu dolů „protože se zločin nevyplácí“. Místo toho Lehane ukazuje, že i když někdo porazí systém, je cena za vítězství příliš vysoká a ten, kdo na konci zůstane stát na nohách nad hromadami mrtvol nepřátel, se jako vítěz cítit nemusí. A ani sám sebou. Lehane však sám sebou zůstal – mistrem žánru, který z tuctových historek dělá strhující antické tragédie plné zla, ale i naděje.