(...) Šebkův text má žánrově nejblíž k deníku nebo reportáži. Jeho literární kvalita je zanedbatelná, ale Mise Afghánistán žije něčím jiným - bezprostředností, přímým dotykem s realitou, kterou autor popisuje. Ačkoli Šebek zabírá dění na omezeném prostoru operačního sálu a nemění po celou knihu ani téma, ani úhel pohledu, ani rytmus vyprávění, čtenář se nemůže odtrhnout. Jednak pro expresivnost podaného materiálu, jednak proto, že autorově práci na dobré věci drží přirozeně palce. V obecnějším rámci je pak kniha i překvapivě kritická: proti bídné tělesné (a vlastně i duševní) kondici zpovykaného Evropana staví sílu a vitalitu Afghánců, vyztužených dlouhodobým životem na hraně a mnohdy i za ní. Mise Afghánistán sotva napraví nekorektní obraz titulní země v médiích. Může ale nabídnout obraz jiný, alternativní. Ukázat, že lékař i jeho pacient mají navzdory nejrůznějším položkám v čitateli společného jmenovatele - jsou to lidé.

Autorovy záznamy z jednotlivých dní, naplněných vysilující prací a bojem o život jeho pacientů, se dají označit za syrově naturalistické, věcné a někdy až přízemní. Zaměřuje se v nich především na fyziologické detaily. Hledá přitom základnu pro jakési všelidské univerzálie, o kterých ovšem nijak abstraktně ani vznešeně neteoretizuje. Nachází ji totiž v živočišné touze žít i v základních projevech tělesnosti, které velmi přesvědčivě líčí.