Krvavá Máry a jiné strašlivé historky

Není to ani deset let, co zažil moderní český folklor vlnu zájmu srovnatelnou málem s národním obrozením v předminulém století. Zásluhou etnologa a folkloristy Petra Janečka (1978) tehdy vyjela za čtenářem (a později i rozhlasovým posluchačem a televizním divákem) třídílná Černá sanitka, kolekce několika stovek takzvaných urban legends posbíraných po celé České republice. Brzy se našli pokračovatelé, ať sběratelé moderního folkloru dětí (Adam Votruba), anebo beletristé, kteří výchozí látku rozvinuli a přetavili po svém způsobu (Jan Nejedlý). Janeček v mezičase občerstvil badatelské síly, sebral nové příběhy – a z nich sestavil právě vydaný titul Krvavá Máry a jiné strašlivé historky (Plot, 144 strany).

Těch příběhů je v knize devětadevadesát, a přestože se točí kolem několika základních motivických skupin a mnohdy nejde o víc než variaci, užije si čtenář hned v několika ohledech. Tím prvním je samozřejmě „rozkoš z textu“, archetypální lačnost po dějových příbězích, v nichž funguje jako hybatel iracionální prvek – nadpřirozeno, přízrak, záhada. V druhém plánu se dá sledovat jistý vývojový pohyb zařazených historek: od kultury papíru, tedy klasické folklorní látky, častokrát laděné pohádkově, ke kultuře internetu, tedy „strašidlům“ generovaným kolektivní fantazií na síti a živeným jistě i populární kulturou, zejména tou filmovou. Například titulní „krvavá Máry“ není ničím jiným než Candymanem v sukních – smrtonosným přízrakem, který se objeví v zrcadle, když zazní třikrát po sobě jeho jméno. A konečně lze na textech ocenit i žánrovou různost: od vyložené anekdoty přes spíše zábavné historky po thriller a plnokrevný horor.

Janečkova kniha má plus i ve výtvarném zpracování pojatém studenty středních uměleckých škol – právě těmi studenty, mezi nimiž „strašlivé historky“ nejčastěji kolují. A pak v racionálních komentářích, vědecky lehce uzemňujícím odstupu editora od iracionálně vznícených vyprávění. Je to kniha na jedno, dvě i tři přečtení. Podobně jako dnes už klasické sběry Erbena, Němcové nebo Jeníka z Bratřic.

Příběhů, vesměs velmi stručných, pregnantních a v souvislostech okomentovaných, je 99. Dočteme se o různých znameních, jež předcházela prapodivným nekalým událostem, sledujeme zjevení duchů, kteří se zdaleka nevyskytují jen na místech, jež si s nimi od nepaměti spojujeme, ale třeba i v pražském rockovém klubu nebo na brněnské dálnici. A vůbec shledáváme, jak do internetového věku přecházejí zkazky, jejichž základy lze vysledovat už před stovkami let. Ten, kdo by snad přikládal tajemným příběhům váhu, se naštěstí v knize dozví i pár varování. Třeba pro případ, že by zatoužil vyvolat ducha autorky Babičky: „Všechny osobnosti, který byly za života hodný, jsou jako duchové šíleně zlý. Duch Němcové je proto strašně zlý, ničí věci, ubližuje a dokáže i zabít.“

Jestliže Černá sanitka – Třikrát a dost byla kritizována pro přílišnou délku, Krvavá Máry je naopak kniha krátká a je nutno litovat, že zvláště autorovy poutavé komentáře nejsou rozsáhlejší. I tak je podnětná, i když doufáme, že čtenářská konkretizace podobná nedávnému wisconsinskému útoku údajně inspirovanému záhadným Slender Manem u nás následovat nebude.