Jak myslet umění

(...) Po přečtení knihy se nakonec ukáže, že její titul je víceméně pomocný, vázaný prostě k faktu, že šest tázaných mužů jsou umělci. A že nejpřínosnější jsou interview tehdy, když pánové primárně hovoří o svých určujících životních zážitcích, o svých občanských postojích, když vystupují za hranice svého oboru – a na tomto půdorysu "teprve", ale o to organičtěji dochází na řeči o umění a vyplyne jejich tvůrčí krédo. Jsou to někdy pozoruhodné souvislosti. (...) Vynikající a překvapivé je interview s fotografem a pedagogem Pavlem Diasem. Má až zpovědněterapeutický charakter, zřejmě i proto, že Dias nebývá vyhledáván, aby někomu pro rozhovor vyprávěl o svém životě. Zážitky z konce války a těsně po ní, kdy příštímu fotografovi bylo sedm, osm let, nejlépe vysvětlují, proč jedním z jeho erbovních témat se staly koncentrační tábory.

Vnímavý tazatel se ptal básníka, typografa, dvou fotografů, malíře a sochaře, kteří současně jsou i pedagogy, emigranty, ale i jednou generací hybatelů české kultury – součástí kulturní identity národa, a především lidmi se svými osudy a názory.