Den, kdy jsem zabil svého otce

(...) Nenáviděl otce stejně intenzivně, jako miloval matku. Jenže když mu bylo deset let, zemřela na rakovinu. Zbyly mu vzpomínky. A nenávist. Teď svůj příběh vypráví. Ve věznici? V psychiatrické léčebně? Nějaké psycholožce? Či snad novinářce, která to má všechno sepsat? Nebo fiktivní ženě existující jen v jeho hlavě? Nevíme, brazilský spisovatel Mario Sabino (1962) nepovažuje za nutné to sdělit. A vlastně to v téhle neuvěřitelně důmyslné i zlomyslné variaci na oidipovský komplex vůbec nevadí. Čteme jazykově a stylisticky vytříbený dialog, v němž slyšíme jen jednu stranu, otázky a reakci té druhé si musíme domýšlet. Ale ani to v záplavě úvah o životě a smrti, o lásce a orgiích, o filozofii a náboženství, o dobru a zlu nevadí.