Nemesis

(...) Máme tu zase jednou výjimečně všestranného autora, který umí psát i fabulovat, umí se dívat kolem sebe, zná svůj žánr, a navíc cítí ke svým postavám náklonnost. To v kombinaci s ohledem na lačného čtenáře dává vzniknout opravdu výtečné ryzí detektivce.

Knihy tohoto norského detektivkáře jsou temné, zápletky komplikované, napětí z nich odkapává a notorického pijana a asociála Harryho Holea si čtenáři (a především čtenářky inklinující k těmto inteligentním machistickým prevítům typu Indiana Jonese) hned oblíbí. Nemesis, čtvrtý román z Nesbøho série, má na přebalu pásku reprodukující výkřiky britských recenzentů: „Nový Stieg Larsson! …ale lepší…“

(...) Román norského spisovatele Joa Nesba, který se ve skandinávských zemích stal cenami ověnčenou spisovatelskou hvězdou už na konci 90. let, je skutečně delikatesní detektivní literaturou. A opravdu v něčem připomíná Larssonovo Milénium, případně i Keplerova Hypnotizéra. Je sympaticky seversky pochmurný, s ambiciózně vystavěnou strukturou a komplikovaným hlavním hrdinou. Nechybějí do detailu promyšlené zápletky a patřičné napětí, které způsobí, že pokud se do knihy začtete v metru, spolehlivě přejedete stanici, kde jste chtěli vystoupit. Nemesis je Nesbův čtvrtý kriminální román z osmi a všechny spojuje postava svérázného kriminalisty Harryho Holea. Ležérní týpek, co kouří camelky a bez Jima Beama mu život připadá vyprahlý jako poušť Gobi, má vytříbený smysl pro spravedlnost, rád se o samotě poflakuje ulicemi Osla a opakovaně se rozchází a schází se svojí životní láskou Ráchel.

(...) Harry neuznává autority, používá neortodoxní metody a v podstatě je alkoholik; sám se diví, že ještě může pracovat u policie. Alkoholické zážitky se mu nemile připomenou v momentě, kdy se probere s absolutním oknem po noci strávené (snad) s bývalou milenkou Annou. Té noci Anna spáchala sebevraždu. Opravdu? (...) I tato kniha v sobě obsahuje cosi, co by se snad dalo nazvat severským syndromem a co se objevuje i u dalších renomovaných autorů skandinávských detektivek, namátkou Islanďanky Stelly Blómkvist nebo Švéda Kjella Erikssona: zvláštní, jako by druhoplánový smutek nad lidskými osudy a konáním. Smutek těch skutečně kvalitních policistů z toho, že je jich vůbec zapotřebí, že se člověčenstvo chová tak, aby nad ním občas musela svým mečem zamávat bohyně spravedlnosti.