Posmrtný deník: Přísně tajná odpověď Václavu Havlovi

Jiří Kárnet, divadelní kritik, žurnalista, dramatik, básník a překladatel, byl u nás osobností málo známou, neboť od roku 1948 žil v emigraci; zprvu ve Francii, ale většinu života strávil v New Yorku. S Pavlem Tigridem založil čtvrtletník Svědectví, spolupracoval se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky. 1. února tohoto roku zemřel; jeho Posmrtný deník, vydaný u nás před necelými dvěma lety, je tak paradoxně tím, co Kárnetovo dílo stále udržuje živé.

(...) Esej Jiřího Kárneta se tedy začal rodit jako odpověď na anketu, ale přerostl v něco, co se tvarem vymyká zaběhnutým kategoriím. To nádorové rozbujení slov (nezhoubné ovšem) způsobilo slůvko "natrvalo". Do Prahy na návštěvu by se totiž rozjel třeba hned zítra, přiznává Kárnet, ale napořád? To už není otázka politická, ale osobní a znamená to ptát se sám sebe: kdo jsem, kde stojím a kam patřím. Proto se rozhodl pro sebezpytnou metodu asociativního psaní: zkusí odbourat kontrolní mechanismy svého myšlení proudem volných úvah, které na sebe nemusejí logicky navazovat ani spolu souviset, a třeba z toho toku vyplave něco na hladinu. (...) Což odkazuje i k druhé interpretaci názvu Kárnetovy knihy - aby autor odhalil svou podstatu, musí "zemřít" jeho vědomé já, proto Posmrtný deník. Naštěstí se mu to nedaří, a tak mezi řádky vystupuje i jeho povahopis včetně bolestí a smutků. Nakonec právě v tomto osobním "těsnopisu" je Kárnetův esej nejsilnější - je to pokus o odpověď na otázku "kdo jsem", a ten nemůže skončit úspěchem, jen občasným prohlédnutím.