Zmizet

Knihu tvoří tři příběhy, přičemž druhý s prvním propojuje jen jakoby bezděčná nitka jediné poznámky.

(...) Kniha vyniká hlavně obsahem, který se v našich knihkupectvích vyskytuje bohužel pouze ve formě bezduchých dívčích románů (od nichž je autorka na hony vzdálena). Naprosto ojedinělá je i forma. Soukupová vede čtenáře příběhem plným bolestných zážitků s předzvěstí špatného konce. Blízkost se světem dětských hrdinů a vypravěčů umocňuje hovorový jazyk bez metafor, kliček či nenápadných odkazů. Soukupová mluví ve své knize často nespisovně, ale přesně tak mluví děti i mnozí z jejích čtenářů. Postavy vykresluje zcela věrně, dociluje toho ovšem pomocí detailů, okamžiků, kterých si člověk jen stěží povšimne. Tak se jí daří odkrýt povahové rysy a pocity, které nakonec vyzní (a zcela oprávněně) jako nejdůležitější body knihy.

V Petře Soukupové našla česká literatura talent, který tu v linii mladé prozaické generace chyběl. Autorčina novinka Zmizet je samorostlá próza, která podstatnou měrou předčí debut K moři, za nějž Soukupová získala Cenu Jiřího Ortena.

(...) Svazek obsahuje tři navzájem nesouvisející texty, které spojuje odvaha k citlivému ponoru do negativních aspektů mezilidských vztahů a různě variovaný motiv úniku či ztráty, na který ostatně odkazuje i samotný titul. (...) Petra Soukupová, jejíž prvotina K moři získala cenu Jiřího Ortena i Magnesii Literu za objev roku, ani napodruhé rozhodně nezklamala. Zmizet je vyzrálá kniha, která se v lecčem nese v dobovém kontextu, ale nemizí v něm a v podstatném momentu jej překonává. To nové, co kniha do české literatury přináší, je právě její podvojnost: text je zároveň beletrií, která se své beletričnosti brání, a dokumentem, který zná a využívá postupy nedokumentární, čistě umělecké.

(...) Jestliže už v tomto krátkém románu Soukupová ukázala, že nejlépe jí jde analýza a hrocení sourozeneckých nevraživostí, ve sbírce tří novel Zmizet v tom pokračuje; možná ještě přesvědčivěji. Jejími hrdiny jsou opět děti či dospívající (jen v posledním příběhu na sesterské války vzpomínají dospělé ženy, které už samy musejí zvládat vlastní potomky), přičemž Soukupová dětství vidí jako nepřetržitý sled malých a větších naschválů, příkoří, škodolibostí a dalších malých i fatálních bitev dlouhé války o přízeň rodičů a postavení mezi vrstevníky. (...) O všech rodinách ví čtenář první poslední, ale není mu to sdělováno doslovně a hned: skrze situace a psychologii hlavních hrdinů se k tomu dopracuje sám. Zároveň ho to nenápadně vybízí ke srovnávání: taky jsem se v dětství choval takhle? Nechovají se tak náhodou moje děti?

(...) Soukupová skládá v knize Zmizet neiluzivní a poměrně děsivý obraz současného rodinného života. Ten by šel vystihnout slovy z povídky Zmizel: "Nějak žijeme. Není to vždycky špatný, ale málokdy je to dobrý." Vyznění povídek je díky subjektivizaci a zobrazení postav v mezních situacích intenzivnější než vyznění románu K moři. Tím, že ukazují mnoho různých poloh rodinného soužití (byť za pomoci konstantního souboru motivů), oceněný debut ještě předčily. Byla by však škoda, kdyby se Petra Soukupová stala autorkou jednoho stylu a tématu, ač obojí je působivé.