Konec měšťanské epochy

(...) Eseje Thomase Manna jsou spíš vyznání než úvahy. Až znepokojivý je nesoulad mezi jejich horoucím stylem a umanutostí, s níž se autor hlásí k měšťanství, které charakterizuje jako " střední polohu lidství". Ale napětí mezi výstředností jeho obdivu a ideálem středu, po němž snad skutečně touží, aniž by se k němu, pravý wagnerián, dokázal snížit, je pro Manna příznačné. (...) České vydání Mannových esejů dnes tedy umožňuje setkání s autorem, který se hlásil k tomu, že je třeba volit mezi etikou a estetikou, zároveň však s obdivuhodnou poctivostí a svědomitostí svoji volbu stále zpochybňoval - třebaže věděl, že žádnou volbu nemá. Jeho činem bylo slovo, jeho životem umění. A jeho bolestí snad bylo vědomí, že lidský osud určují dějiny, ale krása dějiny nezná. Překladateli Janu Honovi se podařilo vystihnout onu kombinaci emfáze, olympského shlížení na dějiny, dlouhého dechu a jisté pedanterie, která je pro Mannovy eseje příznačná.

(...) Jedná se tu spíš o příležitostné proslovy, slavnostní řeči, jaké se v českém prostředí na tak vysoké, stylisticky vytříbené a myšlenkově bohaté úrovni nikdy nepěstovaly. Jistě, významné přednášky o kulturních jevech najdeme v díle F. X. Šaldy, Václava Černého i jiných výrazných osobností akademického prostředí, avšak role řečníka, jaké se ujímal Thomas Mann, byla zřejmě jiná. Spíš než profesorem poučujícím studentstvo stával se jakýmsi orákulem národní kultury. (...) Přestože Mann hojně využíval esejistický styl i v romanopisectví, představuje tento výbor svébytnou hodnotu, bez níž by byl obraz jeho myšlení neúplný. Mnohé zde zformuloval pregnantněji, než mu dovolovala fabulace.

(...) Leitmotiv svého uvažování, měšťanskou formu života, cítí Mann sice jako odsouzenou k zániku, leč věří, že jejímu sepětí s ideou humanity a lidského vzdělávání vůbec se lidský svět neodcizí zcela. Sám sebe charakterizuje jako měšťanského vypravěče, "který po celý život vypráví vlastně jeden jediný příběh: příběh odměšťanštění - ne však na cestě od měšťana k buržuovi či marxistovi, nýbrž k umělci, k umění, které je ochotno povznést se k ironii a svobodě". Ať už přemýšlí o komkoli, píše Mann hlavně o sobě. Jeho styl vychutnává široce založené humanistické periody s jistou dávkou nezbytné exaltace. Duchaplné paradoxy a bonmoty ho nechávají klidným.

(...) Jako Němec si však Thomas Mann byl vědom, že "poslední půlstoletí zažilo úpadek lidství, nejděsivější kulturní propad, ztrátu vzdělání, slušnosti, smyslu pro spravedlnost, ztrátu věrnosti, víry i té nejprostší spolehlivosti". Studená válka a její projevy jako maccarthysmus ve Spojených státech jej proto brzy přiměly k větší zdrženlivosti. Ve své pozdní úvaze o Friedrichu Schillerovi (a podobně v eseji o Čechovovi) vybízí proto jen k práci na "tiché stavbě lepších pojmů, čistších principů a šlechetnějších mravů", k "věčnému svazku člověka se zemí, s jeho rodnou půdou". Tedy přece jen k regeneraci "měšťanské epochy" s jejím pokusem o (vratkou) rovnováhu obou životních poloh, k pokračování v trpkém úsilí novověku, aby člověk vystoupil z živočišné říše. Je to málo? Nic lepšího lidé nevynalezli a snad ani vynalézt nemohou...