Ultramarín

V románu Ultramarín nizozemský autor Henk van Woerden koloruje tři klíčová období v životě nevlastních sourozenců Joakima a Aysel a jejich dcery Özlem ve třech odstínech modré barvy – v zelenomodré, nebesky modré a v odstínu nejušlechtilejším, jímž je právě ultramarín.

(...) Děj románu Ultramarín nedávno předčasně zesnulého nizozemského spisovatele, malíře a hudebníka Henka van Woerdena začíná silnými emocemi a přinejmenším problematickou milostnou zápletkou, ani další vývoj událostí z této emoční vypjatosti nesleví. Nejsou to ovšem jen čtenářovy emoce, na které tento středomořský román hraje. Spolu s románovými postavami vidíme různé odstíny moře, ochutnáme rybí polévku, kterou Aysel na závěr okoření špetkou skořice, cítíme vůni jehněčího dušeného ve šťávě z granátových jablek, na vlastní kůži nás hřejí sluneční paprsky a chladí přímořský vánek, slyšíme tradiční stupnice makamy, improvizované Joakimem na loutnu.

(...) Ve směsici prostředí západu a středozemního východu, na pomezí mezi holandským bordelem, starobylým krétským penzionem, tureckou vývařovnou ve Frankfurtu nebo iniciačního skautského tábora; na rozhraní mezi mužem a ženou; milencem, otcem, bratrem a strýcem, mládím a stářím i islámem a židovstvím; na hranici hudby a obrazu, ale také kýče - tam všude se pohybujeme spolu s románem Ultramarín. (...) Román zdobí zejména linie třetí, jíž je čtenář vděčný nejen za věrně vykreslené stěhování z jazyka do jazyka, jež s sebou vždy nese osobnostní proměnu, ale také za zasvěcení do tajů tradiční orientální hudby tak, jak ji vnímá talentovaný hráč na loutnu - právě tady jsme svědky zázraku, jímž hudba uchvacuje a mění se v obraz a v němž má každá složitá stupnice podobu barvy, třeba té ultramarínové.

Carverova osobitá poetika, onen „špinavý realismus“ (patřil do skupinky nazývané „dirty realists“), do maximální míry pramenila z vlastní zkušenosti, jak sám opakovaně zdůrazňoval, hlavně pak z pocitu zkrachovalosti a z problémů s alkoholem, které jej provázely od šedesátých let. Zajímavé nejsou tyto skutečnosti samy o sobě, nýbrž to, jak je autor dokázal přetvořit v literární dílo, nebo, jinými slovy, v literárně zpracovaný pohled na život.