Šťastný věk

(...) Zatímco Barthes sledoval, jak se z rozbité válečné skořápky klube konzumní Francie, Macura ve Šťastném věku (poprvé vyšel v roce 1992, nyní je k dispozici v rozšířeném vydání) pozoruje lepení totalitního univerza. (...) To vše jsou dvojznačné parametry, které činí Macurovu knihu na jednu stranu čtivou a koncentrovanou, na stranu druhou ji předem omezují. Šťastný věk není vyčerpávající studií socialistické kultury. V českém prostředí však jde o počin mimořádně cenný, neboť minulost otevírá z jiné strany: nehodnotí aktéry, ale zkoumá proces zvýznamňování. (...) Po způsobu socialistické kultury, v níž byla infantilně bojová frazeologie na denním pořádku, nelze zakončit jinak než s nadsázkou: Vladimír Macura vypálil ze svého pera salvu esejistického vtipu, jejíž ozvěna je slyšet i deset let po autorově smrti.

Loňská udavačská aféra Milana Kundery mnohým připomněla komunistické angažmá nejen Kundery, ale i Pavla Kohouta, M. Červenky, I. Klímy či M. Uhdeho. Verše, které v 50. letech první tři jmenovaní psali, najde čtenář v novém vydání knihy Šťastný věk a jiné studie o socialistické kultuře od literárního vědce, sémiotika a spisovatele Vladimíra Macury.

(...) Přitom při čtení esejů Vladimíra Macury (1945-1999) ze souboru Šťastný věk si člověk říká, že by bylo zdravé, kdybychom si je všichni (znovu) přečetli, zvláště pak ti mladší. Ovšem zas nikoliv jako součást školní povinné četby, protože to by jaksi šlo proti duchu této knihy. (...) Vladimír Macura v jednotlivých kapitolách souboru s podtitulem Symboly, emblémy, mýty 1948-1989 ukazuje, na čem stál komunistický režim. Šlo především o představu budoucího ráje. Světlé zítřky zapovídaly ohlížení se zpět.