Krvavý duben

(...) Román zaujme především sevřeností děje, obrazným jazykem a působivostí, s jakou přiblížuje atmosféru dvacátých a třicátých let minulého století v zemi, jejíž zvykům se snaží Evropa porozumět.

(...) Ismail Kadare psal román na sklonku 70. let a systém tvrdých, ale v podstatě spravedlivých odvěkých práv padni komu padni měl být zřejmým protipólem politických procesů a vykonstruovaných obvinění. Na druhou stranu mohl být i metaforou o člověku v soukolí příkazů, o nichž se nemá pochybovat a které se dají zneužít. Možná že Kadare v poslední části nezodpoví všechny otázky a milostné okouzlení Diany líčí snad až příliš romanticky chvilkově, ale Krvavý duben to nezbavuje jeho kouzla. Zůstává podmanivým příběhem, který je radost číst.

(...) Útlá kniha Krvavý duben z pera albánského spisovatele Ismaila Kadareho je zjevením přinejmenším ve dvou ohledech: čtenáře doslova omráčí tím, jak dobře je napsaná, ovšem neméně uhrančivý je i její obsah. (...) Krvavý duben není příliš rozsáhlá kniha, postavy nejsou nikterak detailně rozpracovány a kniha nenabídne ani nějakou překvapivou zápletku - nicméně oč je tento román prostší, o to je působivější. Kadare napsal skvostnou knihu a je moc dobře, že vyšla i česky.

(...) Je to skvěle napsaný portrét tradic, které jako by popíraly plynutí času, ta kniha je oknem do úplně jiného světa.

(...) Krvavý duben je příběhem o rozkližování života a umění i o úpadku tradičních zvyků a rodinného společenství (...) Zvykové právo tedy sice zajišťuje, že se člověk necítí vykořeněný, vztahy v rodině jsou ovšem chladné a příkazy Kanunu spíše svíravé.
Krvavý duben je ale také románem o míjení Diany a Ďorga a o tom, že některá žena dá v určité chvíli přednost před vzdělaným a citlivým intelektuálem naprostému opaku. Přestože je "Hamlet z hor" hrdinou proti své vůli, kterému se nedaří vyplést z pavučiny tradic albánských horalů.

Jen několik drobných detailů dává tušit, že román Krvavý duben, jímž se k nám po letech vrací albánský prozaik Ismail Kadare, je příběh z třicátých let dvacátého století.

(...) Vyprávění Ismaila Kadareho je prosté, ale o to sugestivnější. Tíha souběžného příběhu několika postav je srovnatelná s antickými tragédiemi a jejich osudovou předurčeností. Díky tomu není Krvavý duben jen etnograficky laděnou raritou z malého, pro nás prakticky neznámého písemnictví, které se k nám navíc musí (opravdu musí?) dostávat prostřednictvím jednoho ze světových jazyků.