Červená a bílá

(...) Hlavním hrdinou a hlavním sdělením je ale jazyk. To je základní tvůrčí materiál, z něhož jsou složeny její postavy: z "akčního jazyka", drženého rapovým rytmem, který chrlivým, valivým monologem s sebou strhává ruiny a splašky pojmenovatelného světa a vytváří cosi jako hustou clonu nad prázdnotou a dutostí pobývají v něm. (...) Zajímavá, svým způsobem jedinečná knížka. Je dobře, že česky vyšla ve výborném kongeniálním překladu Barbory Gregorové. Ale stejně: kniha, jako je ta Maslowské, stačí jedna za celou generaci.

Červená a bílá je román výjimečný nejen kvůli mladí autorky (v okamžiku vydání jí bylo pouhých 19 let), ale především kvůli bouřlivé diskusi, kterou vyprovokoval.

Sotva vydala román Červená a bílá, Masłowská okamžitě zastínila své generační druhy a její román dokonce vyhrál národní anketu o nejlepší polskou knihu roku 2002.

(...) Maslowská si půjčuje jazyk pouliční subkultury, která jí není vzdálená. Na úrovni jazyka se také odehrává podstatná část jejího díla. Postavy se prodírají houštinou slov a skutečné fyzické akce je zde minimálně, čímž se kniha dotýká joyceovského odkazu. Odráží dnešní dobu, zahlcenost informacemi, v jakési lingvistické křeči slov a významů, v zuřivém překódování starého jazyka. (...) Maslowská má výtečný cit pro jazyk, mluvu. Své hrdiny má odpozorované, jemně je ironizuje, ale ukazuje ještě jednu podstatnou věc. Totiž jak nastupující generace překódováním jazyka, tvůrčím užíváním slangu, definuje svoji realitu. Je to mnohem rychlejší a elegantnější než snažit se pohnout hmotou. (...) Román se pozvolna prohlubuje, dospívá. Možná jsme přímo při sledování příběhu svědky, jak Maslowská literárně roste. Závěrečné pasáže, které snad zachycují hrdinovo předsmrtné delirium, jsou již nesporným důkazem mimořádného stylistického talentu, pokud o tom snad mohla být zpočátku pochybnost.